Bugge Wesseltoft: Záleží na každé jednotlivé notě

Rozhovor s norským pianistou Buggem Wesseltoftem

Vaše vánoční album It’s Snowing On My Piano z roku 1997 je velmi tiché. Spojujete si obecně Vánoce převážně s klidnou hudbou?

Vánoce nemám moc rád, je to příliš hysterické období. Když mě před dvaceti lety požádali, abych vánoční desku natočil, nejprve jsem odmítl. Ale pak jsem se rozhodl, že to zkusím, ale by výsledek měl být opravdu velmi klidný. A právě to, že je tak tichá, se posluchačům na té nahrávce líbí. Pro mnoho lidí jsou Vánoce obdobím stresu. Musíte myslet na rodinu, na dárky, na večeři… A moje album těmto lidem umožní, aby se zastavili, posadili a v klidu přemýšleli nad něčím jiným.

Mezi vánočním a vaším novým sólovým albem je pauza dvacet let. V čem je jiný Bugge Wesseltoft z roku 1997 a ten dnešní? Předpokládám, že se váš přístup k sólové hře aspoň trochu posunul.

To máte pravdu. Já třeba předpokládám, že dnes umím lépe hrát na klavír. V roce 1997 jsem natáčel své první sólové klavírní album. Při nahrávání jsem byl velmi nervózní, nevěřil jsem si. Dnes si věřím mnohem víc, ale při natáčení aktuálního alba jsem se snažil vzpomenout si, jaké pocity jsem měl tenkrát. Věděl jsem, že záleží na každé jednotlivé notě a že mým úkolem je zahrát každý tón co nejdokonaleji. Snažil jsem se tedy cítit podobně jako v roce 1997.

V mezidobí jste se hodně věnoval také elektronické hudbě. Vaše nové CD je sice natočené na akustické piano, ale myslíte, že vás při jeho vzniku zkušenosti s elektronickou hudbou nějak ovlivnily?

Jsem si jistý, že je to ve mně všechno propojeno. Jsem člověk, který se velmi soustřeďuje na zvuk. A zvuk mého nového alba, to je čistě klavír a prostředí, v němž nahrávka vznikla. U mých elektronických desek jde často o směs akustického klavíru, basy a bicích s laptopem a automatickými bicími. Tato kombinace zvuků a výsledná podoba zvuku mě fascinuje. Myslím ale, že kdybyste k albu Everybody Loves Angels přidal automatické bicí, nebude se výsledek příliš lišit od mých jiných nahrávek.

Album jsem natočil v dřevěném kostele Lofotenkatedral na severu Norska. Podle čeho jste si toto místo zvolil?

Před několika lety jsem tam koncertoval a moc se mi to místo líbí. Je tam překrásně a také odtud pochází moje rodina, narodil se tam otec mého dědečka. Je to skutečně nádherné místo, které se však momentálně ocitlo v ohrožení. Hrozí, že se tam začne těžit ropa, což by tamní krásu, klid a přírodu zničilo. Je to hrozné. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak bychom si měli přírody vážit, protože příroda je to nejdůležitější, co máme. Bez živé přírody bychom zemřeli. Naopak to ovšem neplatí – když mi zemřeme, živá příroda bude žít dál. Opravdu jsem tedy přesvědčen, že příroda je pro nás mimořádně důležitá.

Australská rocková skupina Midnight Oil bojuje proti znečištění přírody prostřednictvím svých textů. Dá se něco podobného dělat i s instrumentální hudbou? Můžete čistě hudbou bojovat za přírodu?

Možnosti jednoho člověka jsou samozřejmě omezené, ale rozhodně mohu pomocí své hudby ukazovat, jak je příroda krásná. Když si lidé poslechnou mou hudbu nebo přijdou na můj koncert, budou snad přírodu vnímat jinak než předtím. Alespoň v to doufám a často o tom přemýšlím. Možná bych měl přestat hrát na klavír a měl bych za něco aktivně bojovat. Ale asi by měl člověk dělat to, co umí, a já umím především hrát na piano. Takže nejlépe udělám, když budu hrát tak dobře, jak to jen umím. Je důležité, aby se u toho mí posluchači cítili dobře.

(Celý rozhovor vyjde v lednu 2019 v časopisu Harmonie)