Atlas Maior: Umělá inteligence to za nás ještě nepřevzala

Rozhovor s Joshuou Thomsonem ze skupiny Atlas Maior

Jak vznikalo vaše nové album Hadal?

Když začala pandemie covidu, měli jsme rozepsaný materiál na naše nové album Hadal. Jako všichni na celém světě v té době jsme se tedy museli potýkat s logistickými problémy. Tehdy jsme také vydali nové singly s pákistánským zpěvákem Alim Pervezem, nazvané Nazuk a Ya Ali. A zároveň vznikly první skladby, které předznamenaly návrat ke kořenům naší skupiny Atlas Maior jako kvarteta. Bylo to první písně, které jsme natočili s novými doprovodnými hudebníky a také v novém modelu fungování, kdy jsme netvořili společně. Probíhalo to tak, že loutnista Josh Peters a já jsme každý napsali své vlastní skladby a zaranžovali jsme je. To byl „pandemický model“ naší skupiny a tento proces tvorby pro nás byl obohacující. Už jen to, že jsme v takové situaci dokázali nové skladby nazkoušet a nahrát, bylo úžasné. I proto je v těchto písních tolik emocí. Jsou také propracované do posledního detailu, protože jsme strávili hodně času jejich aranžováním. Skladby, které vyšly na albu Hadal, jsme nacvičovali v zimě. Ovšem u nás v Texasu jsou zimy mírné, a tak jsme mohli hrát venku. Hráli jsme na jednom dvoře, byla nás tam spousta, přehrávali jsme ty písně pořád dokola a polovina z nás při tom měla roušky. Takhle tedy naše nové album vznikalo a já na to moc rád vzpomínám, protože to byly momenty, které nás hodně posunuly. Také jsme v té nahrávce mohli uplatnit řadu různých vlivů a inspirací, minulých i současných.    

Ve vaší hudbě se prolínají prvky jazzu, blízkovýchodních stylů i dalších žánrů. Jak se vám daří toto vše spojovat dohromady?

To je důležitá otázka, která se týká fungování naší kapely za celých více než deset let. Když tvoříme novou hudbu, čerpáme z více zdrojů. Pořád je tam ale důležité spojení arabské loutny a saxofonu. Někdy používáme jako inspiraci blízkovýchodní melodické řady zvané maqam nebo podobný hudební systém z turecké hudby, případně to mohou být jazzové postupy. Jindy se odrážíme od konkrétního nápadu, což může být nějaká melodie, kterou zahraji na saxofon, nebo něco, co zahraje Josh na loutnu. Na takovém prvotním nápadu pak stavíme celou skladbu. Oba máme blízko ke všem těmto hudebním žánrům, takže je to vždycky spojení různých hudebních světů. A vedle prvků z Blízkého východu používáme také africké, jihoamerické a kubánské rytmy a teď se například snažíme do naší hudby znovu zapojit tabla z východní Indie. Toto vše tedy při tvorbě používáme a takto o hudbě přemýšlíme. Vnímáme Atlas Maior jako kapelu, která skládá svou původní hudbu, ale inspiruje se různými styly, se kterými ovšem pracuje svým vlastním způsobem. To je pro mne velmi důležité. 

Na novém albu jste použili dvoje bicí. Proč?

To je také dobrá otázka, protože původně jsme použití dvou sad bicích nástrojů neplánovali. Ale jak jsme na skladbách pracovali, došli ke konceptu dvou bubeníků, kteří na sebe navzájem reagují. Podobně fungoval v 60. letech orchestr egyptského skladatele Mohameda Abdela Wahhaba. Bicí souprava je vlastně moderní nástroj, který v orchestru nahrazuje různé jednotlivé bubny. My jsme chtěli zdvojením bicích zdůraznit sílu konkrétních písní. Jsou to velmi intenzivní skladby, a právě dvojice bicích souprav tuto intenzitu podtrhává. Také jsme chtěli něco udělat trochu jinak než dřív, a i proto jsme se rozhodli mít dva bubeníky. Byla to pro nás nová výzva a zároveň jsme cítili, že tímto způsobem vyjádříme svůj entuziasmus a svou představu o těchto písních. Měla to být vlastně taková temná nahrávka z temných časů, ale měla obsahovat i něco pozitivního a krásného, na co můžeme být hrdí. Když se tedy vrátíme k tomu, jak tvoříme, může se někdy stát, že máme nějaký nápad, ale zjistíme, že by to nesloužilo hudbě. Když uděláme nějaké nové tvůrčí rozhodnutí, je důležité, aby v první řadě sloužilo skladbě, do které je chceme použít. A v tomto případě jsme byli přesvědčeni, že děláme správnou věci a že opravdu sloužíme těm skladbám.   

Hrajete instrumentální hudbu a vy se saxofonem stojíte při živém hraní v popředí. Cítíte se jako ten, kdo vypráví příběh?

Cítím se jako jeden z těch, kteří ten příběh vyprávějí. Nejsem to pouze já, je to celá kapela. Ale samozřejmě i já pomocí svého nástroje příběh vyprávím. Příběh pak nevytváří jen to, co hrajeme, ale i to, co nehrajeme. V kapele na sebe vzájemně reagujeme. Hraji například sólo, pak slyším basistu a reaguji na něj. Podobně pracuje každý v kapele. Určitě to tedy nestojí jen na mne, ale i na všech ostatních. Na základě toho, co a jak mí spoluhráči hrají, se já rozhoduji, jak bude například vypadat moje improvizace. Hraní hudby, improvizování, to vše je součástí toho jednoho příběhu, který se postupně vyvíjí. Je to konverzace několika hudebníků, kteří si navzájem důvěřují. Jsem šťastný, že mám v kapele kolem sebe tak dobré hráče, kteří mě motivují k lepším výkonům. Příběh ale vyprávíme vždy všichni dohromady. Jednou je v něm více loutny, podruhé více saxofonu, někdy se lépe daří rytmické sekci… Prostě společně hrajeme, společně dýcháme. A umělá inteligence to za nás ještě nepřevzala.   

Liší se koncertní verze vašich skladeb od studiové podoby?

Ano i ne. Když si například vezmete album Hadal, dodržujeme na koncertech původní aranže. Skladbu Basalt, která byla prvním singlem z této desky, hrajeme v původním aranžmá. Podobně je to i u titulní skladby Hadal, jakkoli je její součástí i improvizovaná pasáž. Obecně u některých skladeb mám pevně dané aranže, zatímco jiné kompozice se na koncertech více proměňují. Je to tedy kombinace více přístupů. V kapele spolu hrajeme více než deset let a vedle toho, že píšeme nové skladby, některé starší měníme, vymýšlíme nové aranže, které nám přijdou smysluplnější. Jakmile se nám něco nepozdává, přestaneme to hrát a napíšeme něco nového.