Tabásek & partyja: Můžeme plout (recenze CD)

Valašský písničkář Pavel Tabásek se stal v roce 2012 vítězem soutěže písničkářů na festivalu Folková růže v Jindřichově Hradci. O rok dříve – to se soutěž o Krtky konala ještě v rámci festivalu Zahrada – byl druhý a zároveň jeho „partyja“ zabodovala na krásném pátém místě v kategorii kapel. V té době měla skupina na svém kontě jedno album Chci zas cítit léto (2009), na které v roce 2015 navázala druhou deskou Můžeme plout. Drobná změna názvu (původně Tabáskova partyja, nyní Tabásek & partyja) možná zdůrazňuje Pavlovu autorskou a písničkářskou roli, avšak není pro vnímání celku podstatná. Partyja zůstává na jednu stranu doprovodným bandem svého kapelníka, na stranu druhou je kombinace čtyř nástrojů (kytara, basa, klávesy, bicí), občas doplněných hosty (housle, flétna, saxofon), pro celek určující.

Nové album je sice složeno ze samostatných písní, avšak lze je vnímat i jako celek orámovaný „představovací“ skladbou Dobrý den a závěrečnou nostalgickou Nalej příteli („Tak nelej příteli, není s kým zpívat“). Ve skutečnosti však tvoří logický celek veškerá Tabáskova tvorba, v níž se jako jedno ze základních témat vrací zdánlivý rozpor mezi kamarádstvím a láskou (viz starší píseň Víš starý kamaráde, na kterou jako by tematicky přímo navazoval Dotyk ruky). Přestože trvalý vztah, jehož součástí je trvalé stárnutí („Tak mi podej ruku tvoji, ať se mi lépe zvyká na to, že na orloji čas stále rychlej tiká“), nutně vytlačí čas, který měl člověk dříve pro kamarády, nějaké místo v životě pro přátele přece jen zbývá. To je zdůrazněno opakujícím se oslovením „příteli“, ať už jím autor myslí konkrétního kamaráda, nebo abstraktního posluchače („Poslouchej teď, příteli můj“).

Pavel Tabásek je písničkářem všedního života. Nezdráhá se na album zařadit naprosto přímočaré vyznání (Budeš moja žena), popisný příběh o vášni (Flamenco) nebo neskrývaný obdiv k hrdinům, ať už jsou jimi hippies, nebo „rudí bratři“ indiáni. V jeho písních se opakovaně objevuje Bůh (a epizodně také svatý Petr), do děje vstupují personifikované hory i „obyčejný“ strom. Z kontextu alba mírně vybočuje historizující Za císaře pána a svým způsobem také titulní Můžeme plout, chvála zpívání a zároveň „malý protestsong proti strachu“.

Vyjadřovacím prostředkem Pavla Tabáska a jeho kapely je folkrock s přesahy k dalším stylům. Do písně Hory slyší se podařilo dostat příjemný kontrast mezi zvonivou akustickou kytarou a sólem na kytaru elektrickou. Svižnější Strom skrývá náznaky reggae, píseň Flamenco je pochopitelně inspirována španělskou hudbou. Můžeme plout popohánějí bicí až někam na pozici popového hitu. A bonus Jasenná je nefalšované country. Přitom při poslechu nemáte ani chvíli dojem roztříštěnosti.  Pojítkem všech písní je mimo jiné Tabáskův hlas, který v některých momentech připomíná Vlastu Redla v jeho vrcholné formě.  Ostatně odkazy na přátelství i dikce v písni Nalej příteli evokují některé momenty z nepřekonaného alba O kolo zpět (Příteli, Umět tak zpívat).

Kromě jisté nepřekvapivosti (Tabáska si stěží oblíbí ten, kdo hledá experimenty a alternativu za každou cenu) albu vytýkám pouze drobnosti. Občasné kostrbatosti v textech („tak mi podej ruku tvoji“) jsou v normě a korespondují s částečným směřováním kapely k popu. Text bonusové Jasenné pak mohl před otištěním v bookletu projít korekturami. Každý fundovaný češtinář Pavlovi vysvětlí, že nářeční dlouhé „ú“ nelze psát s kroužkem, a že správně je tedy „tú cestú klikatú“. 

CD Můžeme plout na mě působí jako méně hitové, na první poslech méně výrazné než debut Chci zas cítit léto. To však má i svá pozitiva. Deska je poměrně vyrovnaná, semknutá, skutečně kompaktní. Přináší solidní repertoár, který má díky plnému zvuku a textům „ze života“ šanci zaujmout větší okruh posluchačům než jen striktně folkové publikum.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2015
Žánr: folk
Celkový čas: 56:02

www.tabasek.cz