Sestry Steinovy: Jen děcko se bojí

Kámen je symbolem pevnosti, tvrdosti, možná i tvrdohlavosti a sveřeposti. Neústupnosti a trvalosti v názorech. A i když umělecký název dua Karoliny Kamberské a Lucie Steinhauserové vznikl jako zkrácenina jejich dívčího příjmení, můžeme jej vnímat i jako nomen omen. Už proto, že v písni Moje jméno autorka Karolina ukazuje, jak důležitá jména jsou: "Teď chtěla bych slyšet svoje jméno / (...) / tak přestaň mi říkat cizí ženo." Tvrdohlavost Sester Steinových je mi sympatická: jejich názory a především ideály jsou konzistentní a i když písněmi problesknou pochyby a častý strach a v hlase je cítit chvění z věcí příštích, vesmír těchto dvou mladých žen stojí na pevných - tedy kamenných - základech.

Ačkoli se sestry snaží na svém třetím (a jednoznačně nejlepším) albu brouzdat různými žánry - od elektroniky po punk -, stále můžeme mluvit o písničkářské desce. Písničkářské nejen ve smyslu jednotného autorství, ale také ve smyslu kvality textů. Slova zde však nejsou důležitější než melodie. Obojí jde v ruku v ruce. A tak když si v intru Myši "prokletá básnířka" Karolina pohrává s baudelairovským slovním spojením "v kuchyni vůně od myší / zpožděnej netopýří let", hned v následující Jen děcko se bojí tento obraz podtrhne nirvanovská předehra s nefolkově tvrdou basovou linkou.

Svět Sester Steinových je na první pohled ponurý, plný smrti, dráždění a provokace, avšak vnímavější posluchač si ihned všimne i těch nenápadných míst, na kterých "se možná rodí vesmír". Tuto pasáž z titulní skladby bychom mohli považovat za klíč k pochopení celého alba, kdyby jí nekonkurovala věta "Vždyť parťákem štěstí je strach" z následující skladby Štěstí... Ale nehovořme jen o frázích, byť sebesilnějších. Kamberskou-filozofku povyšuje na básnířku používání nevšedních obrazů, kterými plní snad každou ze svých písní ("Těžkej dech bezinek když nad kopcem se šeří").

Alba Sester Steinových publicisté často (a právem) vnímají jako ženská (což nemusí nutně znamenat feministická). Jen děcko se bojí je však ještě víc album duchovní. Vokální miniatura Poklad coby přímočaré vyznání víry pak nenabízí pro amatérského biblistu zdaleka takové dobrodružství jako některé další texty. V titulním Děcku se potkáme s pastýřem, který "hlídá stádo nezvedený" a v Orientem provoněné Ach jak si krásný slyšíme reminiscence na Píseň písní: "Ach jak jsi krásný můj milý / vlasy máš divoký jak tlupa Masajů."

Textařka Kamberská je mistryní zkratky ("Zejtra jsem v práci a pozejtří z nás bude prach" - Moje jméno), avšak stejně konkrétně jako slova k posluchači promlouvají i melodie a aranže písní. Ironický punk Svatební ("Zazpívám zatančím rolničky zachřestí / jednou jsi slepej a to je tvý neštěstí!") je například negován a přebit následujícím drásavým vyznáním rodinnému životu Půlnoci horečná ("Skončila bych do Vltavy / kdybych od vás odešla"), mimochodem nejkrásnější melodií desky.

Album Jen děcko se bojí je jako encyklopedie, kterou můžeme opakovaně listovat a nacházet v ní další významy a nové souvislosti. Témata abstraktní ("Každej den bezmocně řítim se k peřejim / na tom svým děravym voru" - K peřejím), témata symbolická ("Kdo mě to jen uhranul / snad v lese vlci o půlnoci / co jim ve tmě svítěj oči" - Vlci), témata globální ("Kdo je pán týhle země? / Je krutější než hora / a starci před ním sklánějí své hlavy - Sibiřská, autorský příspěvek výtvarnice Terezy Říčanové). To vše v různých kabátcích včetně flamenca (Magnólie) nebo už zmíněné elektroniky (bonusová verze Jen děcko se bojí). Všechno je promyšlené do posledního detailu včetně spolupráce s hosty. Žádný tón navíc, každé zachřestění kastanět tam, kde má být. Sestry Steinovy tentokrát obstály na výbornou nejen jako tvůrkyně, ale i jako producentky. A Děcko se jim bude hodně špatně překonávat.