Rozhovor s písničkářem Stanislavem o albu Milion nápadů

Stanislav mluví v rozhovoru o svých písních s respektem, ale i s odstupem – někdy prý má pocit, že je napsal někdo jiný. Hudbu nevnímá jako řemeslo, ale jako dar, který občas přichází sám: „Když se k nějaké písničce vrátím a osloví mě, tak ji prostě znovu oživím, třeba jinou melodií.“ Jeho vztah k tvorbě je tak směsí pokory, humoru a lehké sebeironie – typické pro autora, který už nepotřebuje dokazovat, že může psát „milion nápadů“, ale chce, aby každý z nich měl smysl.

Velkou část rozhovoru věnuje písním, které mají osobní rozměr – například vztahu k rodičům nebo bilancování života. Vypráví, že maminka pro něj byla klíčovou postavou a její odchod prožil smířeně, protože „se stihli rozloučit“. O tátovi mluví s úsměvem jako o „velkém fanouškovi“, který i v 86 letech zůstává plný energie. V jeho písních se tak často prolíná osobní vzpomínka s obecnější zkušeností.

Stanislav také vysvětluje, že při každé nové desce cítí větší zodpovědnost a potřebu se posunout – nejen technicky, ale i autorsky. Přiznává, že dříve plánoval dopředu až deset alb, ale dnes už se soustředí vždy jen na to nejbližší: „Každé CD si žádá, aby bylo o kousek lepší než to předchozí. Když teď řeknu, že bude za rok, možná to bude za dva.“

V minulosti psal písně doslova po desítkách a sám sebe označoval za „grafomana“. Dnes už má jiný rytmus – je rád, když napíše jednu píseň za čtrnáct dní, a více se věnuje výběru a dotváření. Ve svém archivu má stovky až tisíce textů, ale za skutečně hotové považuje jen zlomek z nich. Vybírá je podle toho, jak obstojí s odstupem času a jak silně ho dokážou znovu oslovit.