Poletíme?: Turbošansón (recenze CD)
Skupina Poletíme? v čele s výtvarníkem Rudolfem Brančovským přináší na svém čtvrtém albu více vážných témat než dříve. Vedle toho však CD obsahuje i řadu odlehčených skladeb s nadměrným výskytem „explicitních výrazů“.
Jako o „jedné z nejzábavnějších českých kapel“ píše o Poletíme? jejich aktuální vydavatel Supraphon. Poletíme? jsou však především dokladem toho, že v dnešní hudbě žádné pravidlo neplatí na sto procent. Kdybychom na písně Rudolfa Brančovského vztáhli běžná kritéria, nezůstala by na albu Turbošansón ani nit suchá. Těch špatně položených přízvuků! Těch rytmických a intonačních nepřesností! Těch kostrbatostí! Jenže Rudolf má nejen charisma, ale také schopné muzikanty kolem sebe, díky nimž i mezi tóny šramlu prosvítá zajímavá melodie. Kromě toho kapela už na svém třetím albu Kroskántry nabídla i vážné téma (Muž neviditelný) a ani novinka není od začátku do konce rozjuchaná. A také nejde o bezmyšlenkovitě seskládaný sled na sobě nezávislých písní. Album Turbošansón má hlavu i patu.
Čtvrté CD Poletíme? má jasné směřování od minulosti k budoucnosti. Úvodní píseň Hadi Rudolf Brančovský převzal z repertoáru své dřívější kapely Veselá zubatá. Jde tedy o narážku na minulost, ohlédnutí se, a to přesto, že svérázná poetika písně nahradila všechna slovesa v minulém čase infinitivy („Včera v noci zdát se mi, že mě kousat hadi…“). S budoucností naopak souvisejí dvě poslední písně, které jsou současně vrcholem alba. Moje poslední vůle je skutečná Brančovského závěť, několik slok posledních přání, veselá pohřební píseň: „Moje poslední vůle, až začnu se rozkládat, ať udělá každej to, co má nejvíc rád…“ A protože naděje umírá poslední, zařadil Rudolf za píseň o smrti pozemského těla ještě jednu o naději. O naději, symbolizované knedlíkem s omáčkou, který můžeme potkat „za každou zatáčkou“. V tomto případě skutečně oceňuji Brančovského originální poetiku, a to přesto, že sám se omáčkám s knedlíkem dobrovolně vyhýbám. Vedle začátku a konce alba je pak nejvýraznějším momentem alba píseň Flašinety, umístěná přibližně uprostřed. Zdánlivě vesele odzpívaná skladba v sobě skrývá vážné téma válečných invalidů a nespravedlivé distribuce štěstí – hrdina písně, „pra pra pra praděda“, muž s ženou, domkem, dílnou, vnoučaty a kočkami, vyrábí flašinety pro chlapy, kteří nemají žádný doma, žádný „mám tě ráda“.
A zbytek alba? Odpichové písně jako Holky to umí líp zřejmě skvěle fungují na koncertech, drobné moudro se v nich sice také skrývá („když slzy v očích má, no tak je nešťastná, […] a když se usmívá, tak je šťastná“), ale při opakovaném poslechu rychle omrzí. V písni Džeksn jakýkoli přesah postrádám („Chci bejt vožralej a na stole tancovat…“) a epická Černá Hana je sice dobrá historka o štamgastce-silačce, ale nic víc. Zajímavěji vyznívají písně postavené na nonsensové poetice – roztomilá a opravdu absurdní Veverka nebo Ty jsi má, jejíž „děj“ přejde z dadaistických veršů do nečekané pointy. Rudolf Brančovský nemá problém ve svých textech použít vulgární a jiné explicitní výrazy. Někde to písni může pomoci, ale častěji mám pocit, že méně by bylo více. Nadužívání „přímých pojmenování“ trochu škodí právě písně Ty jsi má a skladbu Strach časté opakování slova „sakra“ přímo sráží dolů.
Pokud se však člověk přes některé výrazy přenese, může se kochat nejen knedlíky s omáčkou a dalšími slovními vtipy, ale také vtípky hudebními (citace Smetanovy Vltavy ve spojení se skutečně „neslušným“ textem Ty jsi má). A také energií, která ze sedmičlenné kapely sálá. Banjo, trubka, saxofon, housle, piano, basa a bicí se v případě Poletíme? slévají v silnou nadžánrovou směs, která má skutečně místy blíže k šansonu než ke country, swingu nebo punku. A vůbec nevadí, že se ten šanson občas ocitá v turbo poloze.
Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2014
Žánr: folk/country
Celkový čas: 42:42