Poletíme?: Skupina dobře vypadajících mužů (recenze)
Rudolf Brančovský, bývalý kapelník křesťanské rockové skupiny Veselá zubatá, nazval svou novou kapelu Poletíme? Hraje v ní na banjo a zpívá absurdní písně zdánlivě ve stylu Ivana Mládka. Ale opravdu jen zdánlivě… Čtěte naši recenzi a případně napište do diskuse, jak se vám Poletíme? líbí.
Brněnská skupina Poletíme? na sebe strhla patřičnou pozornost již vydáním svého prvního alba Jednoduché písničky o složitém životě (2008). Druhé CD Skupina dobře vypadajících mužů, které vyšlo současně s reedicí debutu, je minimálně stejně nekompromisní, stejně nadžánrové, stejně veselé a možná ještě víc absurdní.
V čele Poletíme? stojí zpívající výtvarník Rudolf Brančovský, kterého si můžete pamatovat z křesťanské skupiny Veselá zubatá, která hrála všechno od rocku, blues, alternativy a folku až po vtipné variace na country (Hadi, Holubice míru). A právě z country a folku částečně vycházejí Poletíme?, avšak ještě více je v jejich hudbě swingu à la Ivan Mládek. Rudolf totiž vyměnil kytaru za tenorové banjo a v základní sestavě najdeme kromě rytmicky trubku, akordeon a housle.
Zatímco na první poslech písně Poletíme? opravdu připomenou některé Mládkovy hity (a Zlej chlapeček svým nasazením a rockovým drivem zní spíše jako revival Děda Mládek Illegal Band), při pozorném poslechu textů i aranžérských nápadů si uvědomíme, že skutečnost je mnohem složitější. Brančovský jako textař si neláme hlavu s formou. Textuje kostrbatě, v jeho verších nejde o rytmus, frázuje si naprosto libovolně, absolutní a gramatické rýmy se střídají s asonancemi. K tomu přidejte punkový zpěv, u kterého na přesné intonaci nezáleží. Jenže právě to všechno v kombinaci s čistě akustickým doprovodem dělá hudbu Poletíme? zajímavou. Občas se v ní objeví možná nechtěná slovní hříčka (jméno hrdinky písně Mařena evokuje při častém opakování sloveso mařit), jinde najdete ve vtipném textu ještě vtipnější pointu (rivalita mezi vousatými a holícími se svatými ve Fousech) a vrstvení absurdit v Písničce pro Makrelu („holýma rukama dohola oholit živého medvěda včetně genitálií“, „být větší prase než samotné prase“) něžným vyznáním, které právě díky začátku písně nehraničí s kýčem.
Ani s tím mládkovským swingem to nakonec není až tak pravda. Rychlé „vypalovačky“ typu Mařeny nebo Fousů jsou možná na první poslech nejnápadnější, nicméně Brančovský a jeho kapela si dokážou zahrát i s dalšími styly: Hvězda padá je tango (při skvělé dikci jakoby naivního textu), Amore é mare parodie na italské popové hity a Vlézt v les sice začíná „jakože“ trampsky, ale nakonec posluchače překvapí nekompromisní oi jako z časů Orlíku. Jedním z největších úletů alba je pak nová verze písně Když dva se opijí z prvního alba, tentokrát s doprovodem cimbálové muziky Púčik, ve které působí houslista Poletíme? Vojta Konečný. Kombinace Brančovského punkového zpěvu s precizní cimbálkou je možná klíčem k pochopení celého alba a vůbec hudby Poletíme? Pod drsnou slupkou se skrývá hráčské umění a pod textovými absurditami a skladatelským parodováním se schovává svébytný svět autora, který je naprostý originál a který to má v hlavě hodně dobře poskládané.
Rok vydání: 2010
Vydavatel: Indies Scope
Žánr: swing/country/rock
Celkový čas: 41:08