Pavel Helan: iBůh (recenze CD)

Pavel Helan: iBůh (recenze CD)
20. dubna 2014 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

Pavel Helan, vítěz soutěže písničkářů z festivalu Zahrada 2007, měl svůj první samostatný pořad u nás v rádiu v roce 2003. Od té doby u nás ve studiu hrál ještě pětkrát, a to pokaždé s jinou sestavou. Nyní, krátce po úspěšné účasti v soutěži Česko Slovensko má talent, vydal své druhé sólové album s názvem iBůh.

Při pročítání svých starších článků o Pavlu Helanovi jsem si všiml, že jsem precizní výslovnost vítěze soutěže písničkářů z festivalu Zahrada 2007 už dvakrát přirovnal k dikci Zdeňka Svěráka v cimrmanovských hrách. A jméno Svěrák mě v minulosti napadlo i v souvislosti s Pavlovým laskavým humorem. Už písničkářovo první album Je(mně) příjemně (2008) obsahovalo řadu písní, které se svým vtipem a lehkostí hodily spíše pro dětského posluchače, aniž by urážely hravější dospělé. Druhé CD iBůh je možná o něco dospělejší, nicméně zhudebněné básničky Michala Černíka Jaro nebo Obláček můžete opět pustit i nezletilým ratolestem. Jistě se jim budou líbit, stejně jako „drsnější“ legrácka Metal.

Že Pavel Helan není prototypem zahloubaného, existenciálně založeného barda, jsem už také kdysi psal. I ve svém nedávném vystoupení v soutěži Česko Slovensko má talent ukázal, že je především komikem, který shodou okolností umí výtečně hrát na kytaru a neméně skvěle zpívat. Klaunství, charakterizované na prvním albu miniaturou o Zahrádce nebo milostným zpěvem zubní vrtačky v Písni i zubařce, se mimoděk promítá do celého Helanova repertoáru. Čím déle jej znám (první samostatný pořad jsem s Pavlem v rádiu připravoval v roce 2003 a už o rok dříve v pořadu Jak se vám líbí vystoupil jako host skupiny Ořešák), tím jsem si méně jistý tím, co myslel vážně a co je pouze povedená parodie. Nemám teď na mysli zmíněný Metal – ten, uveden sebeironickou větou „Jednou mě napadlo, že všechny moje písně jsou příliš měkké; proto jsem se rozhodl, že napíšu nějakou pořádně tvrdou“, je jako pakárna dostatečně explicitní. Pozoruhodnější je píseň Poslouchej, ukázkový slaďák, který by v 80. letech slušel Standovi Procházkovi mladšímu, Arnoštu Pátkovi nebo Petru Sepéšimu blahé paměti. Chudák kritik si může lámat hlavu nad tím, zda u Helana šlo o chvilkovou ztrátu soudnosti, o výsměch slepé uličce domácího popu nebo o další z komických čísel s obecnějším přesahem. Verše „Vím, jak to bylo s ním, po vzletu pád. Tak už se netrap, já to napravím, tak už se netrap, teď jsem tu já“ prostě přinášejí jiný typ sdělení, než jsme od písničkáře coby básníka našeho svědomí zvyklí slýchat. Jenže není právě stylistika normalizačních hitů černým svědomím, které nás pětadvacet let provází?

Jeden významný brněnský muzikant a autor mi nedávno řekl, že mu na Pavlu Helanovi vadí, že je v jeho písních všechno dořečeno. Ano, po obsahové stránce jsou skutečně velmi explicitní (pominu-li výše naznačenou nejistotu serióznosti). Přesto však Pavel posluchače téměř v každé písni něčím překvapí: absencí očekávaného rýmu (Kaplička), nespisovným slovem („Objížďku ať objedu a su doma k obědu“ – D1), makarónštinou („ich liebe dich/v Knínicích – Kristýnka). A také nečekaným přitvrzením a zkresleným hlasem – nikoli v „pořádně tvrdé“ písni Metal, ale o pár minut dříve ve skladbě Kovář.

Pavel Helan je skutečně více bavičem než básníkem. Nicméně on se za poetu ani nepovažuje. Když má chuť, zhudební básničku svého oblíbeného Michala Černíka (a takový Obláček, tojsou verše psané jakoby přímo pro něj), a jinak raději přímočaře veršuje o tom, jak se schová mezi řádky (Netuše), než by přímo do řádků vkládal jinotaje. Pavel Helan přiznává, že jej při dokončování alba inspirovaly starozákonní knihy Žalmů a Přísloví. Inspirace je to však buď neodhalitelně skrytá, nebo naprosto popisná („A knihu Přísloví přečtu i pozpátku“ – Netuše); nic mezi tím.

Album iBůh vypadá na první poslech jako bez ladu a skladu uplácený dort ve stylu Šlitrova Co já všechno dovedu: Hudebně neinvenční hrátky s jódlováním (Kristýnka) se střídají s hlasy autobusové stevardky a s nápodobou dechovky, o už zmíněných textařských úletech nemluvě. Přesto jsem přesvědčen, že Pavel přesně věděl, co na album zařazuje a proč zvolil právě takové pořadí písní. Nešlo jen o to ukázat, kolik poloh v sobě laskavý písničkář a klaun má. V druhém plánu, a to je možná největším překvapením alba, vše směřuje vzhůru. Verš „Ať hodnotí nás jen Ten nad námi“ v písni Netuše na začátku desky je pouze nevinným předznamenáním. Píseň Svaťba s cimbálovou muzikou Grajcar, třetí od konce, pojednává lehčím tónem o prvním Ježíšově zázraku („Povídala Maria synku není co piť / mohl bys jim nějaké vínečko vyrobiť“). Následuje duet s Petrem Bendem, hit iBůh, v jehož textu se originální nápad s chybějící aplikací na chytrém telefonu spojuje s nefalšovanou modlitbou („Bože, prosím veď mě, když nevím kudy kam“). Poslední skladba s anglickým textem se k Bohu hlásí nejen názvem (Gospel), ale – tentokrát implicitně – také textem. „You will hear, hear the new song“ může opět odkazovat k žalmům. Ovšem také k U2 a jejich úpravě žalmu 40 („I will sing, sing the new song“). Pavel Helan přece hraje i v revivalu U2 a ne náhodou se nechal do bookletu svého alba jako The Edge vyfotografovat. Nakonec jen on sám přesně ví, což je na jeho albu skutečně dořečené a co je pouze návodem, podle něhož si posluchač musí najít ten správný klíč.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2013
Žánr: folk
Celkový čas: 40:00

www.pavelhelan.cz