Rozhovor s Markem Ebenem

V rozhovoru, který jsme v říjnu natáčeli pro Proglas, jste jako jedno ze zásadních témat vašeho nového alba zmínil zhrubnutí společnosti. Jaká je tedy současná česká společnost? Zasloužíme si svobodu?

Myslím, že svobodu si zasloužíme, když jsme ji tolik let neměli. Otázka je, jak s ní naložíme. To nadšení po revoluci bylo trochu euforické a asi taky trochu nereálné. Je mi líto, že se – až na pár výjimek – nepodařilo udržet v politice kvalitní lidi. A když se do politiky nechce těm kvalitním, otevírají se dveře dokořán pro ty nekvalitní, kteří pak posunují laťku hrubosti. A je velmi těžké se s něčím takovým identifikovat. Ale je tu řada skvělých lidí, kteří možná nemají ten prostor v mediích, ale jsou tu. Každou chvíli se s někým takovým setkám při natáčení Plovárny a to mě zase naplňuje optimismem.

Loni jste si s bratry připomněli také třicáté výročí od vydání vaší první LP desky Malé písně do tmy. A slavili jste mimo jiné právě vydáním nového CD, celkově vašeho pátého. V čem je dnešní Marek Eben jako autor písní jiný než Marek Eben z roku 1984?

Upřímně – já nevím. Psychicky si připadám prakticky stejný jako ve dvaceti letech, jen ten futrál zchátral. Chodím venčit psa okolo konzervatoře a už jsem si mockrát říkal, že kdybych měl zítra nastoupit do té školy znovu, vlastně by mi to nepřišlo tak divné a cítil bych se velmi podobně. Pokud jde o písničky, asi se to trochu posunulo, ubylo čisté lyriky a přibylo pragmatismu. Ale těžko se mi o tom mluví, to by asi lépe posoudil někdo jiný než já. Mně chybí odstup.

V 80. letech jste v písni Večerní Praha zpíval: „Pořiďte si dnešní číslo, jak válí kterej státník, vždyť to stojí padesátník.“ A nyní v písni Noviny: „Už nikdy nebudu číst noviny, jsou to jen blbiny, kraviny, koniny a voloviny.“ Kde jste hledal seriózní informace v době normalizace a kde je hledáte dnes?

Za normalizace se už automaticky počítalo s tím, že noviny nepíší pravdu. Takže seriozní informace musel člověk získat od někoho, komu věřil a o kom věděl, že tomu rozumí. Dnes je doba úplně jiná, každou informaci můžete porovnávat z mnoha různých zdrojů a to už si nějakou představu člověk udělá. Ale na ten druh informací, které hledám já, většinou stačí dobrá encyklopedie a internet. Vlastně zpravidla začínám internetem a pak pro jistotu ověřuji, protože jsem si už taky párkrát naběhl. Znám to opět z Plováren. Chystáte se na hosta a najdete o něm na internetu informaci, která je velmi zajímavá a vyskytne se hned v několika zdrojích, takže nabudete dojmu, že to je fakt. A když ji pak použijete, host nadskočí na židli a řekne: „Už je to tu zase! Já nevím, kdo tuhle pitomost vymyslel!“ Už se mi to párkrát stalo a musím říct, není to ideální začátek rozhovoru.

V písni Hey-by se stylizujete do „neebenovské“ role toho typu podnikatelů, kteří sedí v nočním klubu, hlavu dohola, někde na těle tetování, a – jak zpíváte – „všichni už se těší na striptérku“. Jak takové lidi vnímáte?

Občas je vídám třeba v hospodě, a je to tedy dost bizarní společnost. I ten styl oblékání je skoro jako dres, jsou tam podobné prvky, to by člověk neřekl, že se to dá tak sjednotit. Ale ta písnička je opět spíš žánrový obrázek, nechtěl bych to paušalizovat, protože znám spoustu naprosto úžasných podnikatelů, kterých si vážím. Ono taky v té písni není řečeno, že jde o podnikatele, mohou to být stejně dobře i státní zaměstnanci. Z toho slova podnikatel se stala skoro nadávka a je to nesmysl, zaplať Pánbůh za každého talentovaného podnikatele, kterému se daří a platí tu daně, vždyť vydělává na zdravotnickou péči a důchody desítkám dalších lidí.

Po spolupráci s Ivou Bittovou a s Jaroslavem Kretschmerovou jste si do jedné své písně přizval dalšího ženského hosta, zkušenou interpretku staré hudby Barboru Kabátkovou. Podle čeho jste si ji vybrali? 

Hledali jsme zpěvačku, která by nebyla v projevu zatížená žádným druhem populární hudby, protože ta písnička je vlastně prostá, ale taky trochu archaická. Původně patřila do Shakespearova Othella. Barbora je specialistka na starou muziku, každou chvíli je na jiném festivalu a její jméno v té oblasti už něco znamená. Taky spolupracovala s Davidovou Scholou Gregorianou Pragensis, takže se s Davidem znali, což samozřejmě spolupráci usnadňuje.

(Celý rozhovor najdete na webu Katolického týdeníku)