Luboš Pospíšil & 5P: Soukromá elegie (recenze CD)

Luboš Pospíšil & 5P: Soukromá elegie (recenze CD)
29. ledna 2015 Folk, Recenze, Blues Autor: Milan Tesař

Na albu Soukromá elegie představuje zpěvák Luboš Pospíšil odměněnou sestavu své skupiny 5P. „Nováčkem“ je tentokrát zkušený kytarista Mirek Linhart. I díky němu se celek posouvá směrem k rocku klasického střihu.

Značku 5P si Luboš Pospíšil už léta drží. Jméno kapely zůstává, muzikanti se mění, i když jádro zpěvákových mladších spolupracovníků je už nějakou dobu stálé – Ondřej Fencl jako kapelník, klávesista, kytarista a harmonikář, Pája Táboříková v roli bubenice a Martin Štec na baskytaru. Nováčkem a největším překvapením je na albu Soukromá elegie zkušený kytarista Mirek Linhart, který nahradil dlouholetého Pospíšilova souputníka Bohumila Zatloukala. A protože ten býval i důležitým autorem repertoáru, došlo na novém CD k posunům i v tomto ohledu. Tři čtvrtiny melodií si tentokrát napsal Pospíšil sám, dvěma přispěl Ondřej Fencl (z toho jedna je převzatá z repertáru jeho domovské skupiny Hromosvod) a jednu složil – a to je v Pospíšilově diskografii naprostá novinka – Michal Hrůza. Mezi autory textů najdeme obligátního Pavla Šruta (tentokrát pouze tři písně, z toho jedna staršího data), pokračuje spolupráce s Pepou Lábusem a Janem Saharou Hedlem, jako textař se uplatnil Ondřej Fencl a novinkou je účast Tomáše Belka ze skupiny Sto zvířat. Už tento výčet by svědčil o pestrém albu. Ještě větší barevnost albu dodávají přizvaní hosté – od irského harfeníka Seana Barryho až po smyčcový kvartet.

Jestliže jsem si v souvislosti s minulým Pospíšilovým albem Chutnáš po cizím ovoci stěžoval na nadužívání kláves, tentokrát ten pocit nemám. Klávesové nástroje sice i zde hrají důležitou roli (stačí si poslechnout novou verzi starší písně Už vyplouvám, Karino), ale výraznější roli než dříve hrají tentokrát elektrické kytary a základní rocková rytmika bez přívlastků. Písně jako Starý pár (krásný příběh – text Jana Sahary Hedla), Tak navštiv bar, Někdo stál opodál nebo Fenclův Zimní čas – to všechno jsou rockové hity klasického střihu. Bez jakéhokoli náznaku alternativy, poctivě zahrané, s tahem na bránu. Po elektrorocku, který v Pospíšilově případě prosakoval z 80. let až do aktuálního století (Sousedská stínohra), tentokrát naštěstí není ani památky. I popový hitmaker Michal Hrůza se v případě písně Starý pár vžil do Pospíšilova téměř pětašedesátiletého kabátu dokonale. Ostatně Pospíšilův hlas, kdysi obdivovaný tenor, nabírá s léty na nakřáplosti. Přitom stále dobře intonuje i frázuje a v rychlejších pasážích má energie na rozdávání.

I když je Soukromá elegie album v první řadě rockové, najdeme na něm několik výjimek. Jendou z nich – a to je další překvapení alba – je úvodní balada Lilie. Dát pomalou píseň na úvod de facto rockové desky vyžaduje odvahu a já Pospíšilovi za tento klidný a opravdu pěkný úvod tleskám (drobounkou výhradu mám ke zbytečným „soulovým“ sborům na slabiku „u, u, u…“). Z dalších písní, které se rockovému schématu desky trochu vymykají, stojí za zmínku Mám sto chutí s Belkovým textem, píseň trochu na způsob country nebo blues. Poslední tango, skutečně závěrečná skladba desky, má příjemný folkrockový zvuk. Rytmus je jen lehce naznačený, ale nejde ani o „tango na první poslech“, ani o moderní taneční hudbu (v textu se zpívá o dýdžeji).

Luboš Pospíšil, kterému táhne na 65. rok, je s novou podobou své kapely spokojen. Soudíme-li podle alba Soukromá elegie, rozhodně se nemusí stydět. Muzikanti jsou výborní a rockovou muziku ovládají. Výstřelky stranou nejsou třeba, Soukromá elegie je album plné písňových příběhů, které není radno rušit hudebním experimentátorstvím. Jednotící myšlenkou je tentokrát právě skvěle šlapající kapela, kvůli které mělo smysl nejen oprášit píseň Už vyplouvám Karino, ale také zařadit coververzi Zimního času od Hromosvodu A i když na albu (zatím?) nenacházím tak výrazné písně, jako byly Letní nocí, Zátiší s dívkou a jeřábem, Tak vznikla zem nebo Můžem si za to oba, budu mít i u Soukromé elegie několik důvodů se vracet. Příběh Jana Sahary Hedla o starém páru, „myčích nádobí co lásek svých se báli“, nebo Lábusova pocta „starým Jethro Tull“ v písni Tak navštiv bar patří mezi ně.

Vydavatel: Supraphon
Rok vydání: 2014
Žánr: folkrock
Celkový čas: 48:30

www.lubosposisil.cz