King Creosote o svém rodném kraji

Z rozhovoru se skotským písničkářem Kingem Creosotem

Oblast Fife, z níž pochází, se nachází na severovýchodě Skotska a je to takový konec světa. I když pojedete z Edinburghu na sever do Aberdeenu, většinu území Fife minete. Takže místo, kde jsem vyrůstal, je oblast, kam se lidé dostanou jen tehdy, když tam opravdu míří. Ale nikdy jí náhodně neprojíždějí. A to pochopitelně ovlivňovalo způsob života jejích obyvatel. Já jsem vyrůstal v malém univerzitním městě St. Andrews [sent endrjús], které má stále venkovský charakter a je pevně zakotveno ve skotské tradici. Život tam plyne pomalu, nikdo s nikým nesoutěží. Když jsme například založili první kapelu, nemusel jsem mít strach, že se budu muset s někým porovnávat. Nejsem soutěživý typ, a vůbec nevím, jak bychom fungovali například v dravém prostředí Glasgowa. Asi bychom to při první krizi vzdali.

Fife je pobřežní a zemědělská oblast, která hýří úžasnými barvami. Do Skotska lidé nejezdí za slunečným počasím, ale Fife má své zvláštní mikroklima. Nevím, čím to je, ale špatné počasí u nás obvykle přichází ze západu a pak míří buď na sever do Dundee, nebo na jihovýchod do Edinburghu. Ale Fife má více slunečných dnů, než by člověk čekal. Je tam sice větrno, ale slunečno. A myslím, že tohle všechno se do mé hudby promítá.

Můj otec pocházel také z Fife a hrál na akordeon. I já jsem se původně učil na akordeon, což určitě ovlivnilo můj styl hudby, a to přesto, že jsem se v určitý moment vzbouřil a začal jsem hrát na baskytaru a potom na klávesy. Myslím ale, že můj smysl pro melodii a vůbec pro píseň a také můj smysl pro humor, mám-li jaký, pochází z prostředí Fife. 

V posledních asi sedmi nebo osmi měsících jsem hodně poslouchal takzvanou drone music, autory jako William Basinski nebo Tony Conrad. Byl jsem také fanouškem krautrocku, ale v současné době mám v kapele dudy, což se se zmíněnými styly moc nedá spojit. Většinou ale něco poslouchám a přemýšlím přitom, jak bych něco takového mohl dostat do svých písní, ať už do hudby, nebo ještě víc do textů.

Po celou dobu, co píšu písně, jsem velmi opatrný na to, za koho vlastně hovořím. Často totiž zpívám v první osobně, i když mluvčí písně se mnou nemá nic společného. Jindy zpívám ve druhé osobě – „Ty, ty…“ – a je to vlastně o mně. Jako písničkář promlouvám ústy různých postav. Ale pokud jde o změnu hlasu, to vzniklo vlastně náhodou. Jednak se mi hlas postupně měnil, jak jsem stárnul. Při koncertování jsem pracoval s mimikou a jednoho dne jsem si uvědomil, že bych si mohl víc pohrávat i s výškou svého hlasu.