Rozhovor s americkým bluesovým hudebníkem Davidem Evansem

Uvádíte, že jedním z hudebníků, kteří vás nejvíc ovlivnili, byl Babe Stovall. Jak jste se poznali?

Asi týden přespával u mě na kolejích a já jsem se od něj naučil spoustu písní. Babe Stovall vyrostl na farmě v Mississippi a odtud odešel poměrně pozdě, snad v 50 letech, do New Orleans, kde se začal živit na ulici jako hudebník. Dařilo se mu a jeho přátelé ho vozili i na sever, například i do Bostonu, aby tam koncertoval. Takto jsem jej poznal a mohl jsem se od něj naučit mnoho písní jako Candy Man, See See Rider a také řadu gospelů. Od něj jsem se dozvěděl také o Tommym Johnsonovi a dalších velkých bluesmanech z Mississippi. Babe Stovall mě tedy nasměroval a já jsem pak pátral po životních osudech třeba právě Tommyho Johnsona. Ten zemřel už o deset let dřív, ale měl jsem možnost potkat se s jeho bratrem a rekonstruovat jeho život a něco z jeho hudby. Poté jsem se seznámil s řadou dalších významných bluesových muzikantů. Jedním z nich byl třeba Jack Owens, který se dožil více než 90 let a kterého jsem měl možnost znát téměř 30 let. S ním jsem taky strávil hodně času a učil se od něj.

Z těchto zdrojů tedy vycházíte jako autor…?

Já sám jsem příliš mnoho písní nenapsal. Nehovořil bych o sobě jako o skladateli. Většina toho, co hraju, vychází z repertoáru muzikantů, které jsem kdy potkal, které jsem osobně poznal nebo jejichž tvorbou jsem se zabýval. Mezi ty, jejichž hudbu jsem velmi intenzivně studoval, patřil například už zmíněný Tommy Johnson nebo Blind Lemon Jefferson. Hraju tedy víceméně v tradičním stylu a až nedávno jsem složil pár vlastních písní. Ale i některé z nich jsou víceméně sestavené z tradičních prvků, ať už jsou to texty, nebo kytarový či melodický motiv – to všechno pochází z konkrétních zdrojů. I mé vlastní skladby tedy mají základ v tradiční hudbě.

V roce 1965 jste se poprvé vydal na Jih Spojených států pořizovat terénní nahrávky. Vracel jste se na Jih i v dalších letech?

Na Jih jsem se vrátil v roce 1978, kdy jsem dostal práci na univerzitě v Memphisu. Opět jsem nahrával tamní muzikanty a dělal s nimi rozhovory. Objevil jsem tam živou bluesovou scénu, protože v té době tam bylo na výsluní elektrické blues s mnoha kapelami a kluby. V těch klubech hrály každý víkend tytéž kapely a chodili tam víceméně ti stejní lidé. Byl to skoro až takový kult.

Elektrifikované kapelové blues se od tradiční formy velmi vzdálilo a má dnes blíž spíše k hudebnímu mainstreamu. Zajímá vás vůbec?
 
Ano, zajímá mě také. Moje největší láska je sice staré tradiční blues – sóloví zpěváci nebo malé skupiny o dvou nebo třech členech. Ale mám rád i kapelové blues, i když z něj se mi nejvíc líbí memphiské kapely, které hrají pomalejší blues, více svázané s tradiční hudbou. Většina těchto hudebníků se do Memphisu přistěhovala z venkova. Někteří začínali se stylem fife-and-drum (stará hudba hraná na bubny a píšťaly, jejíž rytmus byl později převeden do blues). Někteří hráči na elektrické kytary zase začínali jako sóloví bluesoví muzikanti na venkově.

Jste držitelem ceny Grammy. Za co jste ji dostal?

Nebylo to za hraní ani za skládání písní – to přijde možná někdy příště (smích). Dostal jsem Grammy za psaní, konkrétně v kategorii Nejlepší sleeve-note. Napsal jsem esej pro CD-box Hudba Charlieho Pattona, což byl další významný bluesman z Mississippi. Neměl jsem možnost jej poznat osobně, protože zemřel v roce 1934, ale setkal jsem se s jeho sestrou, synovcem a neteří a s hudebníky, kteří s ním hrávali, a mohl jsem se tak dozvědět něco o jeho životě a hudbě. Byl to velký zpěvák, který napsal řadu zajímavých písní. Já jsem prostudoval jeho život a napsal jsem o něm dlouhý esej, za který jsem potom dostal cenu Grammy. Měl jsem z toho velkou radost.