Profesor blues Evans přijede opět do Česka

„Fascinovali mě lidé jako Chuck Berry, Bo Diddley nebo Elvis Presley,“ vzpomíná na svá dětská léta David Evans (* 1944), přezdívaný Profesor Blues. Jeho hlavní životní náplní se však nestal rokenrol, ale tradiční akustické blues, kterému zasvětil několik desetiletí mravenčí práce. Se známými i pozapomenutými bluesmany (nejen) z Mississippi natáčel rozhovory a zaznamenával jejich hudbu, kterou se sám inspiruje ve vlastní tvorbě. Je autorem zásadní publikace Blues a držitelem ceny Grammy z roku 2003.

Pocházíte z Bostonu, což není zrovna bluesové město…?

To máte pravdu. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl na počátku 60. let studovat na dobré škole, na Harvardově universitě v Cambridgi poblíž Bostonu ve státě Massachussetts. V té době byl na vrcholu americký folkový revival a právě Boston a Cambridge patřily k hlavním centrům tohoto nového zájmu o tradiční hudbu. V té době jsem poprvé slyšel Harryho Belafonteho nebo Kingston Trio, ale velmi brzy mě začaly přitahovat i autentičtější záležitosti jako Pete Seeger. Ten zase mluvil o Leadbellym a já jsem chtěl zjistit, kdo to ten Leadbelly je.

V 50. letech jste žil krátce na Jihu Spojených států v Dallasu. Tam jste se s blues nesetkal?

Ano, žil jsem v Dallasu, v letech 1954–58. V té době jsem byl příliš mladý na to, abych chodil na koncerty, i když bych si to býval přál. Ale blues jsem skutečně poslouchal v rádiu, i když se tomu tehdy říkalo rokenrol. Fascinovali mě lidé jako Chuck Berry, Bo Diddley nebo Elvis Presley. Toho jsem viděl i v televizi, ale zabírali mu jen horní polovinu těla. Neukazovali, jak se pohybuje. Bylo mi tenkrát asi 12 let a moc dobře si to vybavuji.

Jako vysokoškolák jste se velmi brzy začal s bluesovými muzikanty setkávat nejen prostřednictvím nahrávek, ale i osobně. Které z těchto setkání mělo klíčovou roli pro vaše další směřování?

Tuším, že první zpěvák, kterého jsem měl možnost poznat, byl Son House a druhý byl – o něco méně známý – Babe Stovall z New Orleans. Son House, to byla významná postava blues, byl to rádce Roberta Johnsona a Muddyho Waterse. Výborně hrál na kytaru slide stylem a v jeho zpěvu byla obrovská síla. Jeho hudba byla svým způsobem jednoduchá a přímočará a právě on mě přivedl na některé důležité myšlenky. Sledoval jsem, jak hraje, a snažil jsem se napodobit jeho styl, jeho pohyby. Mimochodem pořád mám v repertoáru některé Housovy skladby.

Vedle toho, že se věnujete bádání v oblasti blues, skládáte vlastní písně. Vycházíte v textech z tradičních témat?

Když jsem viděl v roce 2005 v televizi hurikán v New Orleans, napsal jsem o tom gospel God Rode In The Windstorm. Další píseň, kterou jsem složil, se jmenuje Wartime Blues; natočil jsem ji mimochodem s Ľubošem Beňou. Ta skladba je založena na jednom blues od Blind Lemona Jeffersona, který je nahrál ve 20. letech, ale já jsem si k tomu přidal několik slok, které hovoří mimo jiné o tehdejší válce v Iráku – z pohledu vojáka, kterého tam poslali. Musím mít vždycky nějakou konkrétní inspiraci, abych napsal píseň. Nemůžu si jen tak sednout a pokusit se něco napsat. Někdy dostávám nápady dokonce ve snu.

České koncerty Davida Evanse (USA) v srpnu 2011

pá 19. 8. - ČERNOŠICE, klub Kino, 20:30
so 20. 8. - TRUTNOV OPEAN AIR festival - odpol.
so 20. 8. - CHLUMEC NAD CIDLINOU, koupaliště, 20:00
út 23. 8.  - ČESKÉ BUDĚJOVICE, klub Highway 61, 20:00
st 24. 8. -  TŘEBÍČ, Travellers Hostel, 20:00
čt 25. 8. -  POZLOVICE (LUHAČOVICE), hotel Ogar, 20:00
pá 26.8. -  KUTNÁ HORA, vinné sklepy, 20:00
so 27.8. -  JIMRAMOV, festival Otevřeno 20:00