Klára Šmahelová: Vlnohraní (recenze CD)

Vlnohraní je debutové album brněnské akordeonistky a písničkářky, která toho navzdory svého nízkému věku (* 1987) má za sebou už docela dost. Na konzervatoři absolvovala hru na akordeon a zpěv, studovala také argentinské tango a jazzový akordeon, účastnila se workshopů (i v zahraničí). V roce 2005 hostovala na albu Těba skupiny Cymbelín, s Jaroslavem Albertem Kronkem a jeho novou kapelou hrála akustické verze písní skupiny Kern, má sbírku trofejí z domácích i mezinárodních soutěží. Ostatně i album Vlnohraní, které produkoval a vydal cimbalista Dalibor Štrunc (mj. Cimbal Classic, Javory), je rozkročeno mezi různé žánrové projekty a přístupy. To je jeho výhodou i nevýhodou současně.

Kláře a jejímu albu lze objektivně máloco vytknout. Ze spojení jejího hráčského přístupu a Štruncovy producentské profesionality vznikla vyzrálá deska, dokonale zvládnutá i po stránce vizuální (fotografie a celková úprava bookletu) a informační (texty písní, podrobné údaje o nástrojovém obsazení jednotlivých skladeb, Klářin stručný životopis i osobní poznámka vydavatele a Klářina bývalého učitele Dalibora Štrunce).

Repertoár alba se skládá z autorského materiálu (písně i instrumentální skladby) a z melodií převzatých od světových autorů (třikrát Astor Piazzolla, dvakrát italský jazzman Renzo Ruggieri, jednou Francouz Richard Galliano). Zjednodušeně by se dalo říct, že u převzatých skladeb se Klára Šmahelová představuje jako interpretka různých stylů – od Piazzollova tango nuevo přes francouzský valse musette až po jazz. Zajímavé jsou však také aranže, zvlášť tam, kde se akordeonistka představuje v triu s Martinem Krajíčkem (mandolína) a Jaroslavem Panušem (kontrabas), nebo – což jsou asi nejzajímavější momenty – v duu s cimbalistou Petrem Gablasem. Piazzollova skladba Bordel 1900 v jejich swingujícím podání trochu připomíná přístup, s jakým se Cimbal Classic svého času zhostil písní z Osvobozeného divadla.

Do úplně jiného světa nás Klára Šmahelová zve ve svých autorských písních Polibek múzy, Padám, Úplně nahá nebo Letní tráva. Zde se představuje jako písničkářka s akordeonem, ovšem méně živelná, serióznější než Radůza (o Vaškovi Koubkovi nemluvím vůbec). Výjimkou je přece svižnější úvodní hit Polibek múzy, ale i zde se autorka drží při zemi a o létání v oblacích zpívá ukázněně, s důrazem na každou slabiku, každou koncovku. U ostatních písní, zvlášť jsou-li v pomalejším tempu, přebíjí formální dokonalost emoční složku. Jinými slovy – chybí mi v nich trocha úsměvu.

Vlnohraní je profilové album, výborný doplněk k životopisu, který Kláru Šmahelovou představuje jako všestrannou osobnost. Může jít o skvělý startovací můstek ke kariéře koncertní akordeonistky hrající Piazzollu a Galliana, stejně jako k budoucnosti písničkářky. Je také možné (a snad i pravděpodobné), že bude Klára dál stíhat všechno dohromady. V tom případě bych se těšil na samostatné písňové album (s dalšími zkušenostmi bude Klára jistě psát konkrétnější a vyzrálejší texty a věřím, že i emocí přibude) i třeba na čistě instrumentální nahrávku, na které by se klidně mohly střídat převzaté a autorské skladby. Vlnohraní se sice poslouchá příjemně, ale tolik přístupů bych už příště nemíchal.

Vydavatel: Dalibor Štrunc (Cimbal Classic)
Rok vydání: 2012
Žánr: jazz/tango/šanson
Celkový čas: 54:48

www.klarasmahelova.cz