PoiL Ueda: Žádné nucené soužití, ale provázání dvou světů

Rozhovor s členy francouzsko-japonské skupiny PoiL Ueda

Jak došlo ke spolupráci členů skupiny PoiL a japonské hudebnice a zpěvačky Junko Uedy?

Skupina PoiL existuje od roku 2006. Japonskou zpěvačku a hudebnici Junko jsme potkali tak trochu náhodou. Vlastně nás k tomu, abychom se s ní seznámili, pobídl jeden náš přítel. Věděl totiž, že hledáme někoho, kdo zpívá podobným stylem a kdo v sobě nese tradici v čisté podobě. Jeli jsme za ní do španělské Granady, kde bydlí – žije totiž už třicet let v Evropě. Po celou tu dobu se věnuje dvěma hudebním stylům. Jedním je hra na nástroj zvaný satsuma-biwa a tím druhým shomyo, japonský buddhistický zpěv. Junko nám nabídla, že složí hudbu ke středověkému eposu Heike, který vypráví o slavném japonském hrdinovi a bojovníkovi jménem Jošicune.    

Zabývali jste se japonskou kulturou už před touto spoluprací?

Neměli jsme žádné hluboké znalosti japonské kultury, ale rozhodně nás zajímala. Něco jsme četli, viděli jsme nějaké filmy, slyšeli nějakou hudbu… Ale musíme ještě vysvětlit, že tento projekt vznikl spojením tříčlenné skupiny PoiL, ke které se přidala Junko a jako pátý člen přišel tady Ben s kontrabasem. Takže je nás celkem pět. Ale původní skupina PoiL se už ve své předchozí tvorbě japonské kultury dotkla. V jednom případě šlo o hudební formu gagaku, což byla zároveň zhudebněná báseň ve stylu haiku. A kromě toho jsme si vypůjčili ještě jednu tradiční japonskou píseň. Rádi si totiž takto vypůjčujeme a neohlížíme se přitom napravo ani nalevo a ani na žádné hudební styly. Už dlouho jsme tedy s japonskou hudbou koketovali a tentokrát jsme nechtěli zůstat jen u výpůjček, ale chtěli jsme vytvořit projekt, který by měl japonský element přímo ve svém středu.   

Jak přesně vypadá nástroj satsuma-biwa, na který vaše kolegyně Junko Ueda hraje?

Je to druh japonské loutny se čtyřmi strunami. Je to velmi starý nástroj, pochází ze středověku a dnes už se na něj hraje jen velmi zřídka. Hedvábné struny jsou natažené na velké kobylce a hraje se na ně obrovským trsátkem. Způsob rozechvívání strun je podobný například hře na citeru. Je to velmi dynamický nástroj s jasným zvukem. Může hrát jak velmi silně, tak naopak velmi tiše. A ještě bych dodal, že satsuma-biwa je název nástroje, ale také hudebního stylu. Podle legendy je to hudební styl, který hrávali putující slepci, kteří chodili krajem a vyprávěli japonský epos Heike.

Předpokládám, že jste se při pokusu o propojení vaší alternativně rockové hudby s japonským nástrojem museli vyrovnávat s určitými úskalími.

Ano, jsou tam určitá omezení. Musíme brát ohled na dynamiku tohoto nástroje i zpěvu. Používáme preparovanou bicí soupravu, dále elektroakustickou bezpražcovou basu, syntezátor a elektrickou kytaru. Na začátku jsme s Junko pracovali na dálku a museli jsme si dávat velký pozor, abychom v našem zvuku nechali prostor pro to, aby její biwa i zpěv byly opravdu dobře slyšet a aby se neutopila ve stálé přemíře decibelů. Na druhou stranu máme pasáže, které jsou záměrně velmi dynamické a hodně elektrické. Nemuseli jsme se tedy nijak zvlášť omezovat. Junko se tomuto japonskému eposu věnuje už třicet let a pro nás to znamenalo jen zkomponovat naši hudbu nad jejím zpěvem a hrou na biwu. Nebylo naším cílem všechno překrýt naší hudbou. Potřebovali jsme najít jinou energii, zachovat si svou identitu a vybudovat most mezi japonským nástrojem a zpěvem a naší hudbou. Nešlo o to, vybudovat „nucené soužití“, ale skutečné přirozené provázání obou světů.

Jak přesně vaše spolupráce při vzniku alba fungovala?

Naše spolupráce začala v období lockdownu, kdy jsme se nemohli scházet a pracovat skutečně spolu. Společné dílo tedy zpočátku vznikalo distančně. V kapele jsme si rozdělili jednotlivé pasáže eposu a každý skládal hudbu k některé z částí. Navzájem jsme si to posílali. Junko opravila jen drobné detaily a do nahrávky přidala svůj hlas. To, co hraje ona, se od naší hudby velmi liší. Nepracuje například s naším pojetím přesného rytmu, její hra podle potřeby zpomaluje a zrychluje, je postavená hodně na dlouhých tónech, a tím budí dojem elasticity. My naopak hrajeme rytmicky přesnou hudbu, pracujeme s krátkými rychlými tóny. A přitom se tyto dva styly nepřebíjí, ale dokážou krásně fungovat společně. Spolupráce tedy probíhala až překvapivě snadno. Když jsme se pak po roce práce na dálku konečně sešli, měli jsme ze společného hraní trochu strach, protože Junko nikdy předtím nehrála s rockovou kapelou. Neměla zkušenosti se zpěvem do mikrofonu a s hlučnou kapelou za zády. Ale zvykla si velmi rychle, hned jsme celé album odehráli na jeden zátah a celkově jsme z toho, jak se nám dokázala přizpůsobit, byli velmi příjemně překvapeni.