Milan Páleš z Indies: Zlomem byla Sestra od Psích vojáků

Rozhovor s Milanem Pálešem z vydavatelství Indies Scope

Indies byla původně, od roku 1990, půjčovna kompaktních disků, potom prodejna hudebních nosičů a mezitím vzniklo i vydavatelství. Právě jemu jste se s kolegou Milošem Gruberem začali v jeden okamžik věnovat naplno. Jak k tomu došlo?

V roce 1995 jsme měli vydáno asi deset titulů a tehdy někteří spolumajitelé Indies řekli, že nechtějí do vydávání dál investovat. Došlo k prvnímu rozdělení firmy, dva spolumajitelé si vzali na starost obchod a já s Milošem jsme odešli a začali jsme se živit jen vydavatelstvím. V roce 1996 vyšlo už patnáct včetně některých známějších jmen. Zatímco do té doby jsem totiž půjčoval a prodával za pultem a vydávání jsem měl jen jako vedlejší činnost, teď jsem se tomu mohl věnovat na plný úvazek. Zlomovým titulem byla Sestra Psích vojáků, tedy přední kapely naší alternativní scény. V té době ovšem kapela nehrála. Bratr Filipa Topola Jáchym napsal úspěšný román Sestra, začal jezdit po autorských čteních a Filip jej doprovázel na elektrické klávesy. Postupně se k němu znovu přidávali další členové kapely, Psí vojáci se tak znovu dali dohromady a natočili album Sestra. To bylo první, které jsme lisovali ve dvou nebo třítisícovém nákladu.

Dalšími důležitými tituly byly Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka, O slunovratu od Hradišťanu a také alba Zuzany Navarové. Jak došlo ke spolupráci s ní?

K Zuzaně Navarové jsem se dostal vlastně náhodou. Domluvil jsem se s brněnským kytaristou a pedagogem Vojtou Saxem, že mě bude učit hrát na kytaru. To se sice ukázalo jako marné, ale zúčastnil jsem se letního festivalu a semináře, který pořádal pro frekventanty svých kurtů v Borači u Tišnova. Tam vždy na závěr programu vystoupil nějaký profesionál. A v tom roce přijela Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem. Jejich koncert se mi líbil tak moc, že jsem jim hned chtěl vydat desku. Nakonec jsme se domluvili a nejprve u nás vyšly jejich komorní nahrávky Skleněná vrba a Zelené album. Potom následovaly Barvy všecky, už s novou verzí skupiny Koa. Za to všechno mohla tedy náhoda, díky níž jsem se dostal na jeden koncert, i když jsem se nikdy nenaučil hrát na kytaru.

Vydavatelství Indies se rozdělilo nejprve na polosamostatné produkční jednotky a poté na tři nezávislé labely (ve tvém případě je to Indies Scope).

Naše fungování k postupnému rozdělení směřovalo. Sice jsme se shodovali v tom, co vydávat, protože vkus máme podobný, ale rozcházeli jsme se v názoru, jak to dělat. Vydavatelství Indies Records bylo sdružením samostatných živnostníků a já neznám jiné takové sdružení, které by vydrželo sedmnáct let jako my. Už tehdy byl ale každý zodpovědný za tituly, které do firmy přinesl. V roce 2007 jsem pak inicioval definitivní rozdělení. Sám jsem se přestěhoval do Dolních Louček a neustálé dojíždění do Brna mi připadalo zbytečné. Neměl jsem kde zaparkovat, skladové prostory byly drahé, takže mně rozdělení přineslo mimo jiné snížení provozních nákladů. Doma v Dolních Loučkách mám všechno levnější. Rozdělení ovšem proběhlo v dobrém. Rozebrali jsme si už vydané tituly, kterých v té době bylo 333, a každý začal od té chvíle připravovat nová alba „svých“ umělců, což pro mě byli například Tara Fuki nebo Hradišťan. Lidé v okolí si často ani nevšimli, že k nějakému rozdělení došlo. Často slýchám: „Indies, to je ten obchod v Brně.“ A přitom ten obchod k nám už pětadvacet let nepatří.

Beru tě jako průkopníka šíření digitálních formátů hudby. Tuším, že právě z tvých úst jsem poprvé uslyšet zkratku mp3. Vnímal jsi začátek digitálního šíření jako zlom?

Nebyl to pro mě zlom, ale technická novinka, která mě zaujala. Někdy kolem roku 2000 jsme začali spolupracovat s knižním webovým obchodem Vltava, který nabízel náš archiv ve formátu mp3 v rozlišení 128 kbps. Jenže obchod do roka a do dnes zanikl pro nezájem. Stahovalo se ještě modemem po telefonní pevné lince a stažení jednoho alba vyšlo na hodně peněz. Nicméně v té době jsme už měli nějaké zkušenosti, a když jsme později chystali nový web Indies Records, dali jsme programátorovi podmínku, že tam chceme mít i digitální prodej. Teď máme vše v rozlišení 320 kbps a stále nabízíme kvalitnější a kvalitnější formáty. Myslel jsem si původně, že to bude budoucnost hudby, ale teď se ukazuje, že možná půjde i o její konec.

Splnil sis za třicet let Indies některé vydavatelské sny?

Sny se měnily s lety a s mým osobním vývojem. Dříve jsem měl rád – a vlastně stále mám – tvrdší muziku. Ale čím jsem starší, tím víc poslouchám akustickou hudbu. Jednu dobu mě hrozně okouzlila africká muzika a obecně world music. Teď mám hodně rád moravský folklor. Bude mi šedesát, jezdím po folklorních festivalech a dívám se po mladých talentech. Všechny takové sny se mi splnily a žádnou velkou metu nemám. Spolupracovat s Tomem Waitsem se mi asi nepodaří, Vladimír Mišík teď vydal pěknou desku taky jinde… Já dostávám často nabídky na zajímavá jména, ale je to pro mne mnohdy finančně nedostupné. Když kapela potřebuje natáčet dva měsíce v kvalitním studiu a jen nahrávka stojí tři sta až pět set tisíc, nemůžu si to dovolit. Jsme závislí na návratnosti a například starší desky kapely ZVA 12-28 Band se pomalu vrací jen díky tomu, že skupina stále hraje. Když se rozpadl Nuck Chorris Gang, prodej jeho desek šel na nulu. Chtěli jsme vydávat nové desky Priessnitz nebo Tata Bojs, ale Supraphon má prostředky, které do nich investuje, zatímco my je nemáme. I Jananas nebo Poletíme? dostali lepší podmínky. Mne jen těší, že například Poletíme? mají nejlepší písně na svých prvních deskách, které vyšly u nás.

(Kompletní rozhovor vyjde v únorovém čísle magazínu UNI.)