To nejlepší ze světa v roce 2009

Nejlepší zahraniční hudební alba roku 2009

(Podle subjektivního výběru Milana Tesaře)

Mihály Borbély Quartet: Hommage a Kodály (Budapest Music Center)

Na jaře 2009 proběhlo v Česku turné maďarského saxofonisty a klarinetisty Mihálye Borbélye a jeho kapely. Borbély u nás představoval své aktuální album Pocta Kodályovi, tedy slavnému maďarskému skladateli. Mihály Borbély Quartet vznikl v roce 2003 s cílem hrát fúzi jazzu a etnické hudby. V čistě improvizovaných skladbách této čtveřice najdeme vlivy folklóru Karpatského oblouku i Balkánu.

Frolova/Galejeva/Ziganšina: Rozmarin šalfej zveroboj (ZAO)

Jelena Frolova se narodila v roce 1971 v Rize v Lotyšsku a tam také strávila své dětství. Od útlého mládí se účastnila různých pěveckých a hudebních soutěží a festivalů, a tak již v 17 letech upoutala pozornost slavné ruské šansoniérky Jeleny Kamburové. Dnes proto zpívá i v jejím Divadle hudby a poezie v Moskvě. Jelena Frolova koncertovala v řadě zemí, například v Estonsku, v Litvě, Německu, Francii nebo v Izraeli, loni zpívala i v Brně v Divadle šansonu, a všude nadchla posluchače svým hlasem, hrou na několik hudebních nástrojů i tvůrčím přístupem k hudbě a poezii. Její aktuální CD se jmenuje Rozmarin šalfej zveroboj a Frolova je natočila společně se dvěma svými kolegyněmi – Elmirou Galejevou a Julijou Ziganšinou.

Laibach: Kunst der Fuge (EMI)

Elektronickou úpravu cyklu Umění fugy Johanna Sebastiana Bacha v podání slovinské skupiny Laibach můžeme považovat za provokaci stejně jako za poctu géniovi barokní hudby. V žádném případě však nejde o lacinou parodii. Slovinci k dílu přistupovali se vší vážností a pokorou, pouze se je snažili interpretovat méně obvyklými prostředky. Bachovo Umění fugy se obvykle hraje na cembalo nebo varhany, avšak autor pro ně žádný konkrétní nástroj nepředepsal. I proto je použití syntetických zvuků „povolenou“ možností. Navíc syntezátory jsou často vnímané jako elektronická varianta varhan.

Justin Adams & Juldeh Camara: Tell No Lies (Real World/Indies Scope)

Koncert britského kytaristy Justina Adamse a jeho gambijského kolegy Juldeha Camary patřil k vrcholům festivalu Respect 2009 v Praze. Adams v minulosti spolupracoval také se skupinou Tinariwen z Mali nebo se zpěvákem Robertem Plantem. Spolu s Camarou hraje písně o každodenních starostech Afriky, o životě v poušti nebo o problémech s cestováním, emigrací, vízy.

Bat For Lashes: Two Suns (EMI)

Anglická písničkářka Bat For Lashes se vlastním jménem jmenuje Natasha Khan a loni v říjnu oslavila 30. narozeniny. V roce 2006 vydala své první album, akustickou kolekci nazvanou Fur And Gold, na které hrály hlavní roli cembalo, klavír a americký strunný nástroj autoharfa. Na svém druhém albu Two Suns zpěvačka přidává syntetické a další elektronické zvuky, a tím výsledek posouvá k současné alternativní hudbě. Právě díky tomuto nástrojovému obsazení a díky propojení světa akustických písní s elektronikou zní CD nepředvídatelně a tajemně.

Idan Raichel Project: Within My Walls (Helicon/P&J)

Kapela The Idan Raichel Project sklízela po celém světě obrovské úspěchy už se svým prvním albem z roku 2006, na kterém hostuje kolem 70 muzikantů z různých zemí, především však z Etiopie. Zajímaví hosté se zúčastnili také natáčení nového CD Within My Walls: Shimon Buskila ze Spojených států, zpěvačka Somi nebo izraelská interpretka Maya Avraham. Kapelník Idan Raichel se jako dítě učil hrát na akordeon. Na gymnáziu se věnoval jazzu a pomocí svých přátel z Etiopie objevil tamní hudbu, která mu učarovala. Zatímco našim uším zní jeho hudba exoticky, doma v Izraeli se ihned po natočení prvního alba zařadil do středního proudu a jeho písně se dostaly do playlistů komerčních rádií.

Mikea: Taholy (Contre-Jour/P&J)

Kmen Mikea z jihozápadu Madagaskaru patří mezi nejstarobylejší kultury největšího afrického ostrova. Na stránkách distribuční společnosti P&J Music čteme: „Extrémně suchý, drsný, nehostinný pralesní region Mikea Forest s tzv. trnitou buší se od 16. století stal útočištěm národů Vezo a Masikoro před persekucemi, zotročením, daněmi, hladem a politikařením, dalo by se říct před výdobytky civilizace. Těmto dávným utečencům, poustevníkům z vlastního rozhodnutí, se říká Mikea. V hloubi pralesa si dodnes udrželi fascinující kulturu a bezpříkladně ceremoniální hudbu, s podivuhodnou návazností na Afriku: profesionální pohřební zpěváci mpibeko během obřadu beko připomínají západoafrické grioty; historii mají také v malíčku. Doprovázejí se sice na luk s rezonátorem jejy lava, bambusovou citeru valiha, bubny, ovšem pohřební polyfonní písně beko jsou výhradně ve formě a capella, a tak není divu, že když je svět poprvé uslyšel, zařadil je poblíž nejrannějšího amerického blues a syrovým černosškým spirituálům.“ Odtud tedy čerpá i kapela Mikea, v jejímž čele stojí mladý písničkář Théo Rakotovao. Na albu Taholy hraje důležitou roli jak malá mandolína kabosa, tak kytary, perkuse a basa.

Mari Boine: Čuovgga áirras/Sterna paradisea (Universal)

Mari Boine vystoupila také v červnu 2009 na festivalu Respect a v listopadu se do Prahy vrátila se svým novým albem. Zpěvačka pochází z území zvaného Saamiland, které se rozkládá v nejsevernější a nejdrsnější části Evropy na území dnešního Švédska, Norska, Finska a ruského poloostrova Kola. Germáni a Finové Sámy postupně vytlačili k polárnímu kruhu v domnění, že tu v extrémních, s normálním životem neslučitelných podmínkách postupně vymřou. Nejen že přežili, ale v současné době prožívají národní obrození. Mari Boine patří k nejznámějším představitelům tohoto starobylého národa, dodnes hanlivě nazývaného Laponci. Její písně vycházejí z tradičního stylu joik, který obohacuje o prvky rocku, popu nebo jazzu. Sama zpěvačka z bohaté historie svého lidu zdůrazňuje především duchovní propojení s přírodou. V knize Jiřího Moravčíka Když píseň tluče křídly do oken vypráví, jak starobylé šamanské rituály našly nové uplatnění v křesťanské době. Říká: „Sámové učili své děti odmalička křesťanským chorálům. A třebaže nazýváme Boha různými jmény, vždy hovoříme se stejnou Boží podstatou.“

U2: No Line On The Horizon (Universal)

Album No Line On The Horizon vznikalo ve spolupráci s producenty Brianem Enem a Danielem Lanois, kteří po boku U2 při vzniku jejich desek stojí dlouhodobě. Nahrávalo se ve Francii, v Maroku a v irském Dublinu a práce na albu trvaly tři roky. CD se podle kapely skládá ze dvou částí – jednak jsou to úplně nové písně, které vznikly až během nahrávání se zmíněnými dvěma producenty, a dále se na desce objevuje několik starších, i když dosud nevydaných, skladeb.

Spakka-Neapolis: Janus (vl. náklad)

Italská skupina Spakka-Neapolis 55 se v roce 2009 představila na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, a to s novým albem Janus. Tato kapela z Neapole si původně říkala Spaccanapoli a ke změně jména přikročila poté, co sestavu opustil zakládající člen, hráč na tamburíny a zpěvák Marcello Colasurdo. Momentálně v čele souboru stojí zpěvačka Monica Pinto a houslista Antonio Fraioli. A název alba? Janus byl antický bůh se dvěma tvářemi, z nichž jedna hledí dopředu, do budoucnosti, zatímco druhá dozadu, do minulosti. Jde tedy o krásný symbol pro hudbu kapely, která čerpá z tradice, ale dělá to zajímavě moderně.

Avishai Cohen: Aurora (EMI)

Nové album s názvem Aurora vydal na jaře 2009 kontrabasista, skladatel a v tomto případě i zpěvák Avishai Cohen. Hudebník izraelského původu žije momentálně v New Yorku a patří k nejuznávanějším představitelům jazzové generace do 40 let. Na albu Aurora se vedle Cohena představují zpěvačka Karen Malka, klavírista Shai Maestro, hráč na arabskou loutnu Amos Hoffman nebo perkusista Itamar Doari.

Nils Petter Molvaer: Hamada (Sula)

Album s názvem Hamada nahrál norský trumpetista Nils Petter Molvaer. Po minulé studiové desce Er představuje novinka velký kontrast – někteří ji označují za nejtemnější v Molvaerově historii, jiní naopak za hudbu jasnou a zářivou. Ke zvukovým zdrojům alba patří i terénní nahrávky z hlučných ulic Káhiry nebo z buddhistického kláštera v mongolském Ulánbátaru. Základ však tvoří zajímavá fúze jazzu a alternativní hudby.

Akli D: Kabyle Mental/Ma Yela (Because/P&J)

Kabylský zpěvák Akli D (Kabylové jsou berberský kmen, který žije v horských oblastech severovýchodního Alžírska) na začátku 80. let emigroval z politických důvodů do Paříže. V té době totiž v Alžírsku proběhlo takzvané berberské jaro, studentská revoluce, na jejímž počátku byla touha Berberů po uznání jejich jazyka, o jeho vyučování a také o možnost vrátit se k zakázaným berberským jménům. Alžírská vláda poslala na univerzitu v Tizi-Ouzou vojsko, které protestující studenty mučilo, zatýkalo a studentky znásilňovalo. V té době mnoho mladých Berberů – včetně právě Akliho D – zemi opustilo. V současné době hudebník další snahy o obrození svého národa sleduje z exilu. Říká: „I dnes naši lidé trpí a umírají pod nátlakem alžírské vojenské diktatury která se snaží nastolit arabsko muslimskou civilizaci, garantující ochranu ropy a jiných bohatství.“ Na otázku, proč se alžírská vláda berberského obrození tak bojí, odpovídá: „Naši lidé tady už před příchodem Arabů prožili dlouhou historii. Máme spoustu žen, které v severní Africe vládly. Dnes jsou tito lidé odříznuti od své historie. A pokud má vláda z berberského lidu strach, je to jednoduše proto, že má strach z demokratických hodnot, které Berbeři svou existencí ztělesňují.“ (Převzato z webu Jiřího Moravčíka www.world-music.cz)