Slyšte, lidé! – Jan Palach v písních

Zatímco Bohdan Mikolášek na Palachovu smrt zareagoval velmi rychle písní Ticho, Karel Kryl zmiňuje v září 1970 pro zpravodaj švýcarského Winterthuru: „Přišel leden a Palach, a to mi říkali, proč neudělám písničku na Palacha. Ale já jsem nemohl. Na to člověk potřebuje odstup. A především – ten čin byl tak velký, že nepotřeboval komentář.“ Nakonec se však Palachovo jméno objevuje v Krylově tvorbě minimálně třikrát. V písni Dědicům Palachovým je kromě názvu odkaz studenta Jana přítomen implicitně, snad v závěrečném obrazu netvora, „jenž s tváří nepohnutou, seznav, jak vraždit ptáčky, plamenem obejme tě“. Série úmrtí slavných osobností v písni Marat ve vaně končí aktuálním dvojverším „Kennedy ve voze proklíná raracha / pohřebním na voze uvidíš Palacha“. V pozdní Krylově písni Atlantis, jejíž text je dějinami naší země ve zkratce na pozadí sbírky známek, najdeme Palacha ve výčtu „Tu Andrej Kmeť a onde Andrej Hlinka / Masaryk, Seifert, Palach, Martinů…“.

Do melodie, kterou znal od americké folkové skupiny The New Christy Minstrels, skryl v roce 1969 své pocity z Palachovy smrti tehdy začínající písničkář Pavel Žalman Lohonka. Vzpomíná: „V době, kdy se upálil Jan Palach, byl jsem z toho dost špatný a vždycky v takovém stavu jsem potřeboval něco nahlas vyslovit.“ Vznikla píseň Barevný šál s verši: „Odpusť mi hřích, já se hrozně bál, / odcházím rád, nemám dost už sil, / jak psanec dál bych tu věčně žil.“

S Janem Palachem bývá spojován také text Borise Filana Balada o smutnom Jánovi z legendárního alba Zvoňte, zvonky skupiny Prúdy. V tomto případě však píseň – slovy Jiřího Černého – „oba Jany, Palacha a Zajíce, i další mučedníky husákovské normalizace předběhla o tři roky“. Tehdy šestnáctiletý Filan totiž tento svůj první písňový text napsal už v roce 1966 a motivem byl strach, aby mu jeho největší kamarád Pavol Hammel nadobro nezmizel v dospělém světě bigbítových kapel. Věřil totiž, že když pro něj dokáže psát texty, přátelství jim vydrží. Balada se už v listopadu 1967 mihla v Černého rozhlasové Houpačce. „Mohol si vybrať Pravdu a Lož, váhavý Ján. Mladú, krásnu a vábivú Lož videl Ján. Starú, všednú a plesnivú Pravdu spoznal Ján,“ jsou verše, které po lednu 1969 na sebe začaly – i vzhledem k Filanově volbě jména hrdiny písně – nabalovat nové souvislosti.

Vedle písničkářů se k pohnutým událostem konce 60. let vyjadřovali i textaři středního proudu a jejich prostřednictvím zpěváci a zpěvačky. Text Václava Fischera Nezoufej pro Evu Olmerovou byl vyjádřením atmosféry ve společnosti po Palachově smrti: „Nezoufej, všichni lidé neshoří. Ti, co zůstanou, znovu povstanou, prapor pravdě ryzí za nás ponesou. Nezoufej, malá země statečná…“ S Palachovou smrtí a tehdejšími událostmi souvisí také text Jana Schneidera Soud, který zpíval Václav Neckář: „Já kašlu na slíbenou spásu a ráj / andělů s mečem ohnivým, / tak poraďte mi prosím, jak žít / s člověčím srdcem poctivým.“ Zatímco Pavel Lohonka prosil ve svém textu o odpuštění hříchu, Viktor Sodoma zpíval slovy Ladislava Kučery, „že pravda hoří jako vích, že hořet pravdou není hřích“. Šlo o píseň Mistrům Janům, v níž textař klade vedle sebe Jana Husa a Jana Palacha. Zatímco tyto písně vznikly ještě na konci 60. let jako okamžitá reakce na živou pochodeň, až o desetiletí později, v roce 1978, vyšla na albu Karla Gotta Romantika píseň s textem Zdeňka Borovce Kam tenkrát šel můj bratr Jan na melodii písně Erica Carmena All By Myself. V roce 2005 Karel Gott v bookletu nového vydání alba potvrzuje, že píseň byla skutečně věnována památce Jana Palacha: „Tak to taky textař Zdeněk Borovec vymyslel. Ale tenkrát jsem to nemohlo nahlas říkat. […] Já jen věděl, že s touhle písní nesmím zlobit na jevišti. Proto jsem ji taky zazpíval jen jednou v televizní show Karel Gott v Lucerně.“

Zatímco paralela mezi Husovou a Palachovou smrtí v plamenech se přímo nabízela, Dežo Ursiny ve své coververzi písně Imagine klade vedle sebe dva předčasně zesnulé Jany – Johna Lennona a Jana Palacha („A stále sa nám marí / že si tu s nami Ján“). Na počátku 90. let pak Ursiny (přesněji jeho dvorní textař Ivan Štrpka) v písni Kedy, ak nie teraz? zmiňuje, že „na námestí stále horí, náš nevlastný brat Ján“.

(Jedná se o úryvek z rozsáhlejšího článku, který vyšel v lednovém čísle časopisu UNI a který posloužil jako základ scénáře pro toto vydání týdeníku Slyšte, lidé!)