Michal Hromek: Nevím, proč jsem uspěl v Kanadě

Michal Hromek (* 1958) na začátku 90. let prorazil se svým prvním albem Keltská kytara nejen v tehdejším Československu, ale také v Kanadě. Na otázku, proč právě tam byl o jeho hudbu takový zájem, odpovídá: „Skutečně nevím. Projektů s podobně neoriginálním názvem už v té době muselo být ve světě velmi mnoho. Možná se tato moje konkrétní nahrávka na jednom z těch nabídkových festivalů, kterých se účastnilo vydavatelství Bonton, někomu kompetentnímu zalíbila.“

O tom, že by se měl učit hrát na nějaký hudební nástroj, rozhodli v případě Michala Hromka rodiče: „V šesti letech během první třídy jsem rok předstíral, že se učím na housle, a další rok jsem chodil naprosto bezvýsledně na kytaru. Ve třetí třídě jsem už do lidušky chodit nemusel a všem se značně ulevilo.“ Až v 11–12 letech začal bezděky („protože jsem sdílel pokoj se starším bratrem“) poslouchat magnetofonové nahrávky country, Donovana, Beatles a Simona s Garfunkelem: „Zvuk kytary mi přišel čím dál tím přitažlivější, ale trvalo další dva až tři roky, než jsem se odhodlal svěřit se rodičům, že bych kytaru chtěl. Ne že by mi ji pravděpodobně nepořídili hned, ale asi jsem byl s ohledem na svůj předchozí nezájem trochu v rozpacích. Můj první repertoár pak tvořily pokusy o doprovod písniček, které zpívali například Rangers.“

Po gymnáziu se Hromek neúspěšně pokusil dostat na studium hudební vědy („Nevzali mě – vzhledem k celkové nepřipravenosti – oprávněně“). Zapsal se na roční kurz na tehdejší Jazykové škole v Praze a během tohoto roku začal chodit na kytaru do kulturního domu na Petynce, kde působil Stanislav Juřica. „A vedle přípravy na státnici z angličtiny jsem začal přemýšlet o studiu kytary na konzervatoři,“ líčí své tehdejší plány, ale dodává: „Že bych se mohl živit jako profesionální hudebník, mě vlastně tehdy ani nenapadlo. Moc jsem o tom ani  nepřemýšlel – asi jsem tušil, že budu někde hru na kytaru vyučovat.“

Má-li sám zmínit pedagoga, jehož rad si dodnes zvlášť váží, opakuje Hromek jméno Stanislava Juřici, který jej učil nejen onen zmíněný rok na Petynce, ale posléze také pět let na pardubické konzervatoři: „S ním jsem sdílel jeho zájem o loutnovou hudbu renesance a baroka.“ Kromě toho vzpomíná na soukromé hodiny u Karla Raymana během studia na gymnáziu: „Na něho mě nasměroval bratrův kamarád, který byl nadaný amatérský muzikant a který se mi před tím chvíli věnoval. Tu kytaru, o kterou jsem se styděl říci, jsem měl od matčina kolegy z práce a ten mi také o hudbě a umění obecně cosi podstatného naznačil během několika neformálních lekcí, které se třináctiletému klukovi uvolil věnovat.“ V 90. letech se Hromek měl možnost účastnit také letních kurzů v Anglii a Skotsko, ale jejich význam komentuje lakonicky: „Jel jsem tam, protože to zaplatila Britská rada a já jsem se chtěl podívat do Británie. Na škodu mi ty týdenní pobyty určitě nebyly, ale převrat také nezpůsobily.“

V současné době má Michal Hromek dokončený nový projekt, který je založený na úpravách melodií ze skotské loutnové sbírky Balcarres MS, vzniklé kolem roku 1700: „Jedná se o melodie silně kontaminované lidovou hudbou, a tak pro náš soubor přímo ideální. Vedle toho se snažím repertoár rozšířit i o úpravy písní ze Slovenska a jižních Čech a také jsem nesvůj, když dlouho neupravím nějaký reel nebo jig, případně nevymyslím nějakou původní drobnost.“

(Celý článek najdete v lednovém čísle časopisu FOLK)

Profil Michala Hromka uslyšíte v pořadu Slyšte, lidé! v sobotu 6. března od 19.15 a v repríze v úterý 9. března v 16.55.