Jan Řepka: Na akcích Open mic rozvíjíme myšlenku solidarity

Rozhovor s Janem Řepkou o akcích typu Open Mic

Honzo, co tě vedlo k tomu, že jsi začal pořádat večery Open Mic? A co vůbec je jejich hlavním cílem?

K Open Micu mě přivedl publicista, překladatel a písničkář Michal Bystrov. To on mě vzal na podobné večery, které již tehdy pořádal Michael Kyselka, a nasadil mi tak do hlavy brouka, kterého se od té doby nemůžu zbavit. Od začátku šlo o to, povzbudit setkání písničkářů bez ohledu na předchozí zkušenosti, míru profesionality a žánr. Takové setkání pak živí vše ostatní: inspiraci, toleranci, ponaučení, nové známosti, spolupráci i soupeřivost. Dnes vím, že o pořadech typu Open Mic existuje odborná sociologická literatura, tehdy jsme se ale všechno učili na koleně a jen matně tušili, jaký potenciál tato forma skrývá.

Open Mic je nízkorozpočtová akce s dobrovolným vstupným. Dostávají hudebníci nějaké, třeba symbolické, honoráře?

Odměna je vždy a všude věcí dohody, a to mluvím samozřejmě jen o hostech pořadu. V podstatě rozvíjíme myšlenku určité solidarity, kterou v praxi naplňujeme tak, že většina domácích hraje zadarmo, a většině přespolních jsme pak také díky tomu schopni proplatit náklady s koncertem spojené. Jinak by vůbec nepřijeli. Na plné, spravedlivé a profesionální honoráře zatím nemáme.

Brněnský a pražský Open Mic nejsou jedinými akcemi tohoto typu u nás. V Brně proběhl letos v únoru už druhý ročník setkání organizátorů podobných akcí z celého Česka a Slovenska. Existuje nějaká provázanost mezi pořadateli i mimo tato roční setkání? Například poskytování tipů na zajímavé písničkáře?

Mnozí jsme samozřejmě průběžně v kontaktu. Některé uzly jsou silnější, jiné vzdálenější, ale víme o sobě. Sám mám například docela dobrý přehled, kdo kde hraje, a když se někde objeví někdo opravdu zajímavý, rychle se to roznese. Existuje také myšlenka navázat užší spolupráci mezi termínově sladěnými akcemi tak, aby dejme tomu zahraniční písničkář měl zajištěno rovnou týdenní turné, nejen jeden nebo dva nahodilé recitály. Podobný systém se snažily uplatnit Hudební sklepy, ovšem předností Open Micu je vyšší návštěvnost, kterou povzbuzuje bohatší a variabilnější program. Věřím, že kdyby byl čas a vůle, mohou mít podobné večery jako ty naše v Praze a v Brně stejný úspěch i jinde. Menší obce sice hůře přilákají dražší hosty, ale mají zase jiné nesporné výhody.

Setkání se zúčastnili také organizátoři ze Slovenska. Je pořádání takových akcí na slovenské scéně, která má přece jen odlišnou tradici písničkářské tvorby, v něčem specifické?

Ani bych neřekl. Pokud vím, tak tam, kde Open Mic pořádá nějaký zkušenější písničkář – což je dost obvyklé a na Slovensku tomu tak je bez výjimky –, je úroveň pořadu do jisté míry garantovaná. Kdo má sám zkušenosti jako vystupující, dokáže citlivěji odhadnout, co potřebují jiní vystupující. To je dost charakteristické nejen pro Open Mic, ale taky například pro domácí koncerty nebo jiné recitály pořádané obvykle muzikanty na vlastní pěst čili, jak říkají na Západě, DIY (Do It Yourself).

Hosty únorového brněnského setkání byli i nepořadatelé – zástupci médií, Svazu autorů a interpretů nebo odborník na autorské právo. Vnímáš i do budoucna tuto rovinu předávání informací jako důležitou?

Určitě ano. Důležitým pojmem se pro mne stává slovo orientace. Jde o to, vyznat se lépe v tom, co vlastně dělám, kde stojím, kam směřuju, kdo jsou mí přirození partneři, kdo mi může pomoci a kdo naopak nemá žádný zvláštní zájem na tom, abych své záměry uskutečnil. Pořady, o kterých se bavíme, nepořádají žádní profesionální organizátoři ani žádné státem zřizované kulturní instituce, nýbrž dobrovolní nadšenci a amatéři. Má to své klady (nezištnost, nezávislost, elán), ale také své nevýhody (málo peněz, izolace, nedostatek know-how). A tyto nevýhody se snažím mírnit prostě tím, že se setkáváme a společně se snažíme lépe zorientovat. Jestli to povede k něčemu většímu, to nedokážu říct. Spíš je to jen takové naše malé školení.

(Jde o úryvek z rozsáhlejšího rozhovoru, který vyšel na serveru Brno – město hudby.)