Gerald Clayton: Umět těžit z rozdílů

Rozhovor s americkým pianistou Geraldem Claytonem

Vaše třetí album Life Forum začíná poměrně netypicky, mluveným slovem jednoho z hostů, básníka Carla Hancocka Ruxe. Proč jste se rozhodl právě pro takový úvod?

S Carlem jsem se potkal před několika lety na jednom společném vystoupení v New Yorku. Velice mě zaujala jeho dikce, způsob, jakým přednáší svou poezii. Úplně jako by byl hudebník. Jeho verše jsou melodické a krásně zní, opravdu jako hudba. Už tehdy jsem si říkal, že bych si rád na své příští album přizval básníka, který by slovy vyjádřil to, co já bych mohl sdělit jen melodií. Zkusil jsem tedy Carlovi sdělit některé své myšlenky, dal jsem mu přečíst i své pokusy o poezii a požádal jsem jej, aby na to téma napsal něco vlastního. On se do toho pustil, a skladba A Life Forum je výsledek.

Spolupracujete se svým otcem. Hrajete spolu nejen v The Clayton Brothers, ale například také v duu a v minulosti jste spolupracoval také s Clayton—Hamilton Jazz Orchestra. Je komunikace na pódiu mezi vámi dvěma v každé z těchto formací jiná?

Pochopitelně, se sestavou se mění i způsob komunikace mezi námi. Důležité je nejen formální složení kapely, ale i to, co přinášejí ostatní hudebníci. Vždy se ale snažíme, aby naše hra byla co nejupřímnější. Pozadí se mění, ale principy jsou vždy stejné.

Předpokládám, že v dětství pro vás byl otec především velkým učitelem. Jak je to v současné době, kdy jste sám uznávaným hudebníkem s několika nominacemi na Grammy. Posunul se díky tomu váš vztah?

Je to stále především můj otec, rodina je na prvním místě. Ale když spolu hrajeme, jde všechno ostatní stranou. To, co on v životě dokázal, i mé dosavadní úspěchy. Snažíme se soustředit na ten konkrétní společný moment.

(Úryvek rozhovoru, který vznikl pro časopis UNI.)

Jaké jste měl vůbec pocity, když jste se dozvěděl o své první nominaci na Grammy v roce 2009?

Především to pro mne byla obrovská pocta. Důležitý není jen samotný fakt, že mou práci někdo ocenil, ale i to, že spolu se mnou byli nominováni hudebníci mnohem slavnější, než jsem já. Ale zároveň jsem to bral jako připomínku toho, že na sobě musím dál pracovat a dělat hudbu opravdu nejlépe, jak to umím. Uznání je důležité, ale kvůli němu hudbu nedělám. Vždyť spousta skvělých hudebníků se žádné ceny nedočká, ale to neznamená, že by jejich vliv byl malý.

Myslíte, že má vaše generace má lepší možnosti, jak získávat informace a vzdělávat se, než měli například váš otec a strýc?

Slovo „lepší“ bych nepoužil. Na každém záleží, jakým způsobem bude vyhledávat informace a pídit se po znalostech. Máte určité nástroje, které nám toto hledání usnadní nebo které nám nabídnou nové výzvy, ale takové nástroje existují v každé době. Samo hledání zůstává stejné. Je pochopitelně fascinující, k jakému množství informací se dnes můžeme dostat. Ale je stále na osobní odpovědnosti každého z nás, jak hluboce se o danou problematiku zajímáme a jak umíme nabyté znalosti využít. Neřekl bych tedy, že dnešní situace je nutně lepší. Je jiná, ale i proto bychom měli mít otevřenou mysl a umět těžit z rozdílů, které mezi námi jsou.