Dhafer Youssef: Svět stojí na protikladech

8. října 2016 Aktuality, Jazz, World music Autor: Milan Tesař

V úterý 8. listopadu 2016 vystoupí v Brně v Sono Centru (a o den dříve v Trutnově) tuniský loutnista a zpěvák Dhafer Youssef. Přinášíme vám několik úryvků z velkého rozhovoru, který vyjde v listopadovém čísle časopisu Harmonie. Na Proglasu si Dhafera Youssefa podrobněji představíme v pořadu Jak se vám líbí 2. listopadu od 19.15.

Rozhovor s tuniským loutnistou a zpěvákem Dhaferem Youssefem

Vaše nové album se jmenuje Diwan of Beauty and Odd. Proč tento název?

Díwán je v arabské kultuře sbírka krátkých básní jednoho autora. Já jsem se snažil vytvořit hudební paralelu k diwánům s tím, že základem nejsou básně, ale skladby. Slova beauty and odd jsou pak pro mne vyjádřením protikladů, protože všechno kolem nás na protikladech stojí. Svět vnímáme jako opozici světla a tmy, štěstí a smutku, síly a slabosti. Se všemi těmito dvojicemi se musíme v životě vyrovnat. Právě to jsem chtěl svým albem zdůraznit. Sestavil jsem je především z instrumentálních skladeb, ale zařadil jsem na ně také dvě zhudebněné básně ze Sýrie, které od sebe dělí tisíc let. První z nich napsal Al-Akhtal, který žil v Damašku v sedmém století. Druhá je od autora ze sedmnáctého století Al-Nabulsího. Jejich verše jsem si vybral proto, že k Sýrii mám velmi osobní vztah. V Damašku jsem studoval arabštinu a mám to město moc rád. A miluji také arabskou poezii. I proto jsem teď velmi nešťastný z toho, co se tam děje.

Album jste – pro mne trochu překvapivě – nahrál s newyorskými jazzovými hudebníky, s pianistou Aaronem Parksem, s kontrabasistou Benem Williamsem, bubeníkem Markem Guilianou a s trumpetistou Ambrosem Akinmusirem. Proč jste si vybral právě je?

Dlouhodobě bylo mým snem sestavit výbornou kapelu z newyorských jazzových hudebníků. Už v roce 1999 jsem sice v New Yorku natáčel album Electric Sufi, ale to byla nahrávka na pomezí jazzu a elektronické hudby. Až nyní, po sedmnácti letech, se mi podařilo dát dohromady čistě jazzovou kapelou. Skutečně je to tedy splnění dávného snu. New York vnímám jako město, které je inspirativní pro každého. Je středem většiny důležitých událostí jazzové historie a tuto historii samo vytváří. Právě tam jsem tedy hledal a našel své spoluhráče. V New Yorku jsme desku natáčeli i proto, že jsem na ní chtěl zachycenou atmosféru tohoto města. Skladby jsem sice psal jinde, ale toužil jsem po newyorském zvuku.

Jak natáčení probíhalo?

Nahrávali jsme živě, jen s malým podílem playbacků. Jinak to bylo úplně běžné jazzové natáčení naživo. Ale samotné práci ve studiu v New Yorku předcházela dlouhodobější příprava. Já jsem nejprve napsal skladby. Potom jsme se s Aaronem Parksem zavřeli na tři dny ve studiu Nilento ve Švédsku. Výsledek naší práce jsem poslal Benu Williamsovi a Marku Guilianovi a pak jsme všichni společně ještě zkoušeli v New Yorku předtím, než jsme šli do studia. Celé album tedy stojí na společném živém hraní a na mé pečlivé přípravě.

Psal jste skladby už s ohledem na konkrétní hudebníky?

Ano, speciálně jsem při komponování myslel na Aarona Parkse a dále také na Bena Williamse a Marka Guilianu. Neříkám, že by Ambrose Akinmusire byl méně důležitý než ostatní – od počátku chtěl mít na albu melodický nástroj, který by suploval lidský hlas –, ale konkrétně pro něj jsem se rozhodl až na poslední chvíli. Měla to být taková třešnička na dortu. Jinak pro mne ale bylo důležité myslet na konkrétní osobnosti, s kterými budu desku natáčet.

Zdůrazňujete, že hudbu píšete dopředu. Určujete tedy i rytmickou složku? Nebo má například Mark jako bubeník určitou svobodu?

Jak říkám, já komponuji. Ale opět platí, že každý bubeník – Mark Guiliana, Brian Blade, Vinnie Colaiuta – má svou vlastní barvu. Marka Guilianu jsem si tedy vybral proto, že se mi do tohoto projektu hodil a že jsem chtěl mít přesně takový zvuk, jakého on je schopen. Jestli se ale ptáte na to, kdo udává tempo a určuje rytmickou strukturu skladby, jsem to opět já, kdo vede ostatní hráče.