Ben Williams: Populární hudba jazzmany vždy inspirovala

Rozhovor s americkým kontrabasistou a skladatelem Benem Williamsem

Své první sólové album State Of Art jste vydal v roce 2011, kdy jste měl za sebou už řadu hudebních zkušeností. Jak u vás probíhal ten proces, kdy si muzikant řekne, že mu hraní „s někým“ nestačí a že by se měl prezentovat také sám za sebe?

V roce 2009 jsem vyhrál důležitou soutěž, Thelonious Monk Institute International Jazz Competition. S vítězstvím přímo souvisela možnost nahrát album a také smlouva s vydavatelstvím Concord, které to album mělo vydat. CD State Of Art je tedy přímým důsledkem zmíněné soutěže. Ale neznamená to, že bych se zčistajasna rozhodl a zbrkle natočil desku. Už předtím jsem delší dobu přemýšlel nad tím, jak by můj autorský debut mohl znít, měl jsem napsané některé skladby. Ale až díky této příležitosti jsem našel dostatek motivace dotáhnout projekt ke konkrétnímu cíli.

Album obsahuje přibližně z poloviny vaše autorské skladby a z poloviny coververze. Mne zaujala například vaše verze písně Little Susie od Michaela Jacksona. Proč jste si ji vybral?

Především proto, že se mi ta píseň líbí. Jsem ovšem velkým fanouškem Michaela Jacksona, ale i hudby, z které vycházel, soulu a R&B 60. a 70. let. Jako malý jsem poslouchal desky, které měla doma moje matka a i později pro mne konkrétně písně Michaela Jacksona hodně znamenaly. Little Susie jsem si ovšem nevybral jen kvůli jejímu autorovi, ale přímo kvůli její melodii, s kterou se dá úžasně pracovat. (Zpívá do telefonu základní melodickou linku.)

Nejste rozhodně první jazzový muzikant, který podobně mluví o Michaelu Jacksonovi. Je pro vás populární hudba obecně – a myslím tím hudbu, která dobývá první příčky hitparád – inspiračním zdrojem?

Ano, přesně tak to je, populární hudba přece jazzové hudebníky vždy inspirovala. Vždyť i John Coltrane měl ve své diskografii alba úprav populárních skladeb. Když mě zaujme nějaká melodie, rád ji použiji jako výchozí materiál k improvizaci.

Jste sice v první řadě kontrabasista, ale hrajete i na baskytaru. Který z těchto nástrojů máte momentálně raději?

Počet skladeb, které hraji na elektrickou basu, se u mě zvyšuje. Zatímco na prvním albu jsem hrál na baskytaru jen v jedné skladbě, na nové desce Coming Of Age, která mi vychází v dubnu, už bude elektrické basy mnohem víc. Nyní tedy více využívám možností obou nástrojů.

Prozradíte ještě něco o novém albu?

Pokračuji na něm ve spolupráci s osvědčenými spoluhráči – s Marcusem Stricklandem na saxofon, s Matthewem Stevensem na kytaru. Na bicí mi hraje John Davis a ke spolupráci jsem přizval také velmi velkého mladého pianistu Christiana Sandse. To je ostatně sestava, která se mnou přijede i na evropské turné. Na albu tentokrát skutečně převažují mé autorské skladby a uslyšíte na něm také můj hlas. Troufnu si říct, že jsem se jako autor posunul kus dopředu. A na albu bude také několik speciálních hostů. Stejně jako na první desce se na něm objeví trumpetista Christian Scott, dále vibrafonista Stefon Harris, zpěvačka R&B Goapele a další.

(Celý rozhovor si můžete přečíst v časopisu Harmonie)