Bylo mi padesát… a zpívám

První, kdo nám bude v pořadu zpívat, je Cheikh Lô. Rodák z Burkiny Faso se v roce 1978 usadil v Senegalu a začal se věnovat tamní tradiční hudbě mbalax. Dnes je považovaný za jednoho z největších géniů nejen senegalské, ale obecně africké hudby. Hraje na kytaru a na bicí, zpívá, skládá hudbu a hovoří se o něm jako o jednom z mála umělců černého kontinentu, kteří se vymykají všem žánrovým škatulkám. Světu se představil v roce 1996, tedy v době, kdy západní publikum znalo senegalskou hudbu jen prostřednictvím jeho slavnějšího krajana Yousou N’Doura, o kterém ještě bude řeč. Zatímco N’Dour vycházel z už zmíněného stylu mbalax, Lô se od počátku orientoval na směs různých žánrů. I díky tomu si vysloužil uznání od odborné veřejnosti i fanoušků po celém světě a právem se může chlubit Řádem lva od senegalského prezidenta.

Zatímco Cheikh Lô dobývá světová pódia teprve nyní po padesátce, anglická kapela Echo & The Bunnymen má dobu své největší slávy dávno za sebou. V hitparádách bodovala před více než 25 lety. Tehdy patřila k nejznámějším britským skupinám – vedle The Smiths, New Order nebo The Jesus And Mary Chain. Zpěvák Ian McCulloch se potom vydal na sólovou dráhu a kapela hrála bez něj. Později se McCulloch ke své domovské skupině vícekrát vrátil a dnes Echo & The Bunnymen fungují jako duo zpěváka McCulloche a kytaristy Willa Sergeanta. Tomu je 53 let, McCullochovi 52.

Své první album s názvem Let Them Talk natočil britský zpívající herec, 52letý Hugh Laurie. Tom Komárek v Rock & Popu píše: „Je zajímavé, že Laurie už od mládí tíhl spíše k blues, soulu a country než k rocku a popu.“ A konkrétně prý říká: „Není to tak, že bych pop přímo nesnášel. Prostě si nekupuju popové desky. Mé starší sestry to dělaly místo mě, a tak jsem zdědil jejich desky Beatles.“ Sám si prý kupoval Rolling Stones, protože ty považuje za bluesovou kapelu. Další český publicista Honza Vedral píše o Laurieho albu jako o „splnění klukovského snu“. Zmiňuje jména dvou osobností, které se zasloužily o to, že CD jako celek dopadlo velmi dobře – jsou to producent John Henry a aranžér Allen Toussaint.

Padesátku má za sebou už také australský zpěvák Nick Cave – narodil se v roce 1957. Je oficiálně členem australské rokenrolové síně slávy, a i když žil nějakou dobu v Německu a v současné době bydlí s rodinou v Anglii, vždy se považoval za Australana. Vystupuje se dvěma kapelami – dlouhodobě s potemněle rockovými Bad Seeds a posledních několik let s mnohem ráznější alternativně rockovou sestavou Grinderman. Jeho aktuální tvorba je tak záměrně dvojkolejná – projekty s Bad Seeds působí pohodově, klidně, i když naléhavě. A alba se skupinou Grinderman dále zobrazují rozervanou stránku tohoto výjimečného skladatele a interpreta.

Youssou N’Dour, jeden z nejslavnějších afrických interpretů, vyrůstal v Dakaru a jeho kořeny sahají k rodu tradičních hudebníků, vypravěčů a lidových historiků „griotů“. Evropskému publiku jej už v 80. letech představil Peter Gabriel, první svůj hit měl Youssou N’Dour v první polovině 90. let – šlo o duet se zpěvačkou Nenneh Cherry 7 Seconds. N’Dour je nejznámějším představitelem už zmíněného stylu mbalax, který vznikl v kosmopolitním prostředí Dakaru na přelomu 70. a 80. letech jako kombinace složitých západoafrických rytmů hraných na tradiční perkusní nástroje a západních vlivů jako elektrických kytar nebo kláves. I když N’Dour na svých albech zpívá i anglicky a francouzsky, rád zůstává věrný tradičnímu wolofštině, jednomu z tradičních senegalských jazyků.

Gwyn Ashton je původem velšský kytarista, který momentálně žije v Anglii a spolupracuje například s muzikanty ze skupiny Roberta Planta. Jeho hlavním zájmem je blues a na otázku, jak se k němu dostal, odpovídá: „Když jsem byl malý a poslouchal jsem rádio, nevěděl jsem, že existují různé hudební žánry. Neznal jsem kategorie jako jazz, blues nebo country, byla prostě hudba. V té době pro mne nebyla žádná omezení, žádné limity, proč by se mi měl nebo neměl líbit právě ten který druh hudby. Ale hudba, kterou jsem měl opravdu rád, bylo blues, i když jsem nevěděl, že se jí tak říká. Když jsem začal hrát na kytaru a objevil jsem tuhle muziku, říkal jsem si: To je skvělé.“ A dodává: „Bluesová hudba má dobré texty a tím se blíží například folku. Bluesový autor do svých písní vkládá svůj život. V jiných žánrech, například v popu, texty tak důležité nejsou.“

Dále bychom si mohli připomenout skupinu Duran Duran a jejího zpěváka Simona Le Bona, ale také Bona a jeho kolegy ze skupiny U2. Padesátku relativně nedávno oslavili členové skupiny R.E.M. Z téže generace byl Michael Jackson, který však krátce po 50. narozeninách zemřel. A padesátníkem je už také Morten Harket, zpěvák norské skupiny A-Ha. V pořadu však na závěr uslyšíte Roberta Smithe, zpěváka skupiny The Cure, která má nejslavnější léta už také za sebou, ale aktivní a inspirativní je stále. Vznikla v Anglii v roce 1976 a především zpočátku byla ovlivněna tehdejším punkovým hnutím. Dnes platí – nejen v oblasti alternativního rocku – za skutečnou legendu.