Slavnostní prezentace knížky Andělská počta se uskuteční v Praze ve čtvrtek 18. června, přesně v den nedožitých 50. narozenin Zuzany Navarové. Program v Balbínově poetické hospůdce (Balbínova 6, Praha 2-Vinohrady) začíná v 15 h. Hrát bude KOA, knihu šampaňským polije Dagmar Voňková. Vstup je zdarma, knihu bude možné na místě zakoupit.

Úryvky z doslovu ke knize andělská počta

Snaha „překřičet“ všechna možná i nemožná klišé vedla někdy autorku k přespříliš intelektuálským konstrukcím (mnohdy na hranici srozumitelnosti), které místy nemají daleko k prázdné verbální exhibici: „Bílý je ticho žlutý postele / žlutej je rum a bílá neděle / jenom ty střepy cinkaj vesele / že tak si lehne, jak si kdo ustele.“ Tím zůstávaly do značné míry utlumeny jiné aspekty tvorby Navarové: jemná a na první pohled prakticky nepostřehnutelná empatie k (prozatím) pozemskému řádu přírody a jeho hluboce zakořeněným tradicím a rituálům a snaha o jistou bezprostřednost lyrické výpovědi, jako je tomu v ranější písni Masopust: „Prej se na časy blejská / dávno mělo tát / Děda v hospodě vejská / strejci začínaj hrát / Sedum neděl a peřin / zaříkám sedumkrát / Prej se na časy blejská / šetřím / strejcům na tabák.“

(…)

V jednom z posledních rozhovorů říká Zuzana Navarová o svém prvním tvůrčím období: „Tenkrát texty musely být zašifrované, protože byla cenzura jako blázen. Když člověk chtěl o něčem zpívat, musel být sám sobě cenzorem a přemýšlet, kolik se toho dá sdělit. Tím nechci říct, že mé texty byly politické. To vůbec ne. Spíš byly skoro všechny erotické. Teď už erotické písničky nezpívám, o této oblasti jsem se toho narozprávěla dost. Už mám zajímavější záliby. Způsob psaní jsem změnila úplně, teď se snažím psát co nejsrozumitelněji a co nejjasněji. Žádný verš u mě není nahodilý, všecko to něco přesného znamená, i když je to možná vyjádřeno tak velkou zkratkou, že to působí na někoho nesrozumitelně.“ („Koa je exotický strom“ — rozhovor s Jiřím Moravským Brabcem, Folk&Country 4/2004)

Odchod z Nerezu, ač to Navarová nikdy otevřeně nepřiznala, nebyl zřejmě jednoduchý, po lidské, ale ani po umělecké stránce. Musela se zbavit nejen určitých hudebních stereotypů, ale i navyklého způsobu psaní textů. Takové rozhodnutí s sebou zpravidla přináší tvůrčí krizi, zvláště jde-li o obrat vědomý a chtěný. V polovině devadesátých let se skoro zdálo, jako by na vlastní tvorbu úplně rezignovala. Skupina Tres, v níž účinkovala společně s kytaristou Ivánem Gutiérrezem a kontrabasistou Karlem Cábou, měla totiž na repertoáru převážně španělsky zpívané skladby z pera Ivána Gutiérreze, v nichž se Navarová realizovala výhradně jako zpěvačka. Ostatně zdálo se, že jí to nijak nevadí. Málokdo však tušil, že tento přeryv bude jen nutným mezičasím pro definitivní osvobození z výše popsané „nerezavějící minulosti“.

(Autorkou doslovu je Hana Svanovská, která knihu už v roce 2008 představila ve vysílání Proglasu.)