Penderecki uzavře Pražské jaro

Jedna z největších skladatelských osobností druhé poloviny dvacátého století Krzysztof Penderecki je klíčovým představitelem polské skladatelské školy. Jeho kompoziční styl nejlépe vystihuje jeho vlastní výrok „vstřebat vše, co se kdy v hudbě stalo“. Ve své tvorbě experimentoval se zvukem, tonalitou, netradičními vyjadřovacími prostředky a novými technickými vymoženostmi, aby se nakonec přiklonil k postromantickému symfonismu, v jehož duchu komponuje od poloviny 70. let minulého století. Samotná skutečnost, že dílo Sedm bran jeruzalémských se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Slovenským filharmonickým sborem nastuduje sám třiaosmdesátiletý autor, dodává závěrečnému koncertu 72. ročníku festivalu Pražské jaro punc mimořádné, téměř dějinné události.
Krzysztof Penderecki v roce 1974 poprvé navštívil Jeruzalém jako poutník do Svaté země. V roce 1995 byl u příležitosti chystaných oslav třetího tisíciletí trvání města požádán o vytvoření nové vokálně symfonické skladby, která zde byla poprvé provedena za řízení Lorina Maazela 9. ledna 1997 pod původním názvem Sedm bran Jeruzaléma (podle židovské tradice zůstává osmá „zlatá“ brána až do příchodu Mesiáše zavřena). Až později se autor rozhodl dílo nazvat symfonií, vzhledem k tematické návaznosti všech jejích sedmi částí, která odpovídá spíše symfonickému cyklu než epickému oratoriu. Pořadovým číslem sedm zároveň naznačuje jeho zásadní význam při utváření vnější i vnitřní struktury díla ve všech parametrech: od sedmi částí, sedmitónových melodických jader až po sedm akordů, jimiž symfonie končí.
Symfonie č. 7 „Sedm bran Jeruzaléma“ pro pět sólistů, recitátora, tři smíšené sbory a velký orchestr, zahrnující i neobvyklé nástroje, jako jsou basová trubka a tubafon, čtyři skupiny bicích nástrojů̊ pro dvanáct hráčů a menší orchestr dechových nástrojů v sále nebo na galerii, je komponována na text, který skladatel sestavil z úryvků žalmů a starozákonních knih Daniela, Izajáše a Jeremiáše, zpívaných latinsky, a hebrejské recitace z Ezechiela.
„Po třiaosmdesáti letech života si stojím za poznáním, že hlas Boží zní jako basová trubka,“ vysvětluje Penderecki v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny pozoruhodnou část skladby, v níž před publikum předstupuje vypravěč. V hebrejštině zazní pasáž ze starozákonní Knihy Ezechiel, kde prorok líčí, jak ho Bůh zavedl do údolí suchých kostí a ty kosti obalil masem a oživil. „Potřeboval jsem, aby za Ezechielem ve skladbě zazníval hlas Boží, jinak by obraz byl neúplný. A žádný nástroj mi k tomu neseděl. Teprve basová trubka měla tu správnou barvu. Od té doby jsem ji použil několikrát. Nic mi tak nepřipomíná Boha,“ vysvětluje Penderecki.
Krzysztof Penderecki se do historie Pražského jara zapsal řadou svých děl. Poprvé se tak stalo roku 1963 uvedením skladby Obětem Hirošimy, tedy pouhé tři roky po zkomponování (opakovaně byla uvedena ještě v letech 1973 a 1975). Dále kupříkladu Stabat Mater (1973), Houslový koncert (1981), Lacrimosupro soprán, smíšený sbor a orchestr (1983), De natura sonoris (1985). Roku 1987 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK nastudoval a provedl své Pašije sv. Lukáše. Na Pražském jaru 1989 při hostování poznaňské opery byla uvedena autorova opera Černá maska. S velkým úspěchem se setkalo uvedení Symfonie č. 8 na festivalu v roce 2007 pod taktovkou Tadeusze Strugaly, nebo když roku 2014 zazněla česká premiéra autorova hornového koncertu „Winterreise” – v podání čerstvé vítězky mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro Kateřiny Javůrkové.

zdroj: tisková zpráva festivalu