Z knihy Milana Koukala: Dechovka

Poprvé dal o sobě světu jasným hláskem vědět 5. dubnový den 1936 v Petrově – malé vinařsko-vinohradnické dědině na krásném Moravském Slovácku. Vzpomíná: „Vyrůstal jsem v chudobné rodině, tatínek byl železničářem. Právě kvůli tomu, aby pořád nemusel dojíždět do služby ve Veselí nad Moravou, postavil si tam domek - samozřejmě na dluh. Do nového se rodina stěhovala roku 1938, zrovna v době mobilizace.“

Od té doby tedy Vladimír Salčák žije ve Veselí.

... uprostřed Boršičanú s decáčkem na krku...

Ještě jedno úterý a dost

        (BLOG Vladimíra Salčáka)

Už dlouho se mi nechtělo tak spát jako dnes ráno. Byly čtyři hodiny, když jsem se vzbudil a spánek jsem od sebe odháněl, co to jen šlo. Podařilo se mně nezaspat.

V pořádku jsem minutu po sedmé ranní odjel Spěšným vlakem z veselského nádraží do moravské metropole. Cílem mojí cesty, jak jste si mohli vydedukovat z minulého Čtení, bylo Radio Proglas. Na veselském nádraží stále probíhají práce na novém podchodu. Ten by  měl usnadnit  „vozíčkářům“ cestování vlakem.

V poloprázdném vagonu jsem si sedl naproti pána, jehož tvář mi byla hodně, hodně povědomá. Dodal jsem si po chviličce váhání odvahy a tiše jsem se zeptal:

        „Jindra Krmíček?“

        „Ano, to jsem já, ale kdo jste vy?“

        Už bez váhání povídám:

        „Jindro, beze mne se nikdy nehrálo utkání Hájek – Břestek!“

        Jindra roztál a už radostně říká:

        „Laďo, je to možné? Jsi to ty?“

I mluvili jsme pak řeči, jak by řekl klasik, a vzpomínali na společně prožité sportovní boje ulic Hájku a Břestku, kde Jindra býval.

Jindra je spolužákem mojí manželky a jak už to v našich letech bývá, zlobí jej zdraví. Rozloučili jsme se v dobrém rozmaru a vzpomínání v Kyjově. Jindra jel do kyjovské nemocnice na vyšetření. Popřál jsem mu ze srdce dobré pořízení. Zda to bylo něco platné nevím. Obávám se, že  se to však nedovím. Musela by to být opravdu velká náhoda.

Zbytek cesty jsem trávil čtením novin a bez problému pak kombinací „šalina-trolejbus“ dorazil do sídla Radia Proglas na Barvičově ulici. Tam už mě čekala usměvavá moderátorka Kateřina Kovaříková a po malé chvíli jsme oba zasedli do studia Benjamin. Jako téměř vždy seděl v režii Miloš Švábek. Jaká to symbolika, že můj poslední pořad „zvučil“  právě Miloš!

Ve studiu zasvítila „červená“ a můj poslední pořad jsme pak společně úspěšně natočili. Dnes naposled jsem do mikrofonu řekl větu, se kterou jsem se  po dlouhých jedenáct let loučíval s posluchači mých pořadů:

 „Mějte se hezky a buďte na sebe hodní!“

Na památku dlouholeté spolupráce jsem si odvezl krásné poděkování od monsignora Martina  Holíka, ředitele Radia s tím, že v den mých 75. narozenin,  stávám se čestným členem Klubu přátel Radia Proglas.

Moc si toho považuji.

Když jsem se pak u trolejbusové a autobusové zastávky obrátil, abych se naposled podíval do míst, kde jsem poznal hodně dobrých lidí, nějak se mi divně zamlžily oči.

Stejně jako minulé úterý, použil jsem pak málo obvyklou kombinaci „autobus – šalina“ a v předstihu přijel na brněnské Hlavní nádraží. Stačil jsem ještě před odjezdem koupit pro manželku u Havelků dva krásné plátky uzené krkovičky, pro sebe „bezcholesterolový“ pečený bůček, nasedl pak do „(ú)Spěšného“ vlaku a za „misí Proglas“ jsem udělal definitivní tečku!

Byly to moc krásné a nezapomenutelné chvíle v mém životě.

Dnešní Čtení bych rád ukončil takovou parafrází na moje rozhlasová loučení.

„Mějte se hezky a buďte i Vy, kteří jste se dočetli až sem, na sebe hodní!“