Drž se, Ondráši, kopyta svého

V sobotu prvního října zněly Mahenovým divadlem v Brně folklorní tóny. Od osmnácti hodin se tu totiž pod záštitou ministra obrany  ČR Alexandra Vondry, hejtmana Jihomoravského kraje Michala Haška a čestného předsedy Československé obce legionářské Tomáše Sedláčka konal slavnostní benefiční hudební koncert ve prospěch druhoválečných veteránů.

Pořadatelé - Československá obec legionářská, Ministerstvo obrany a Folklorní sdružení Jánošík Brno – mohli být s vybranou částkou cca 85 tisíc korun jistě spokojeni, byť vloni obdobná akce vynesla o zhruba čtyřicet tisíc korun více.

Nabízený program koncertu se jmenoval Zbojnické chodníčky, které pak na divadelní scéně prošlapávali Vojenský umělecký soubor Ondráš a Nebeská muzika z Terchovej.
Benefičních koncertů ve prospěch seniorů se v našich luzích a hájích mnoho nekoná, a tak jistě nutno pochválit primární záměr o podporu těch, kteří se zasloužili o – z našeho pohledu – vítězné rozuzlení poslední světové války.

Opusťme však půdu nezbytných oficiálních informací a podívejme se na Zbojnické chodníčky jako na umělecké pásmo recenzentským pohledem.

Závěrečné ovace byly snad až euforické, finální číslo Na salaši, v němž se představili všichni účinkující, nabobtnalo několikerým opakováním efektní závěrečné pasáže, takže přídavků s jásotem spokojeného hlediště hned několik. Objektivně však přiznejme, že takovýto odvaz dal na sebe poměrně dlouho čekat.

Program totiž dlouho ne a ne nabrat ty správné obrátky. Pravda, tleskalo se po každém čísle, ale ten, kdo byl v obraze, cítil, že to zdaleka není ta pravá spontánnost, ale spíše formální projev uznání. Navíc bylo v onu sobotu až ukázkově letně, takže některá místa v hledišti zůstala neobsazena.

Monika Brindzáková a Martin Rezek, kteří programem provázeli, přiznali hned úvodem, že Zbojnické chodníčky moderovali už dříve v Rožnově pod Radhoštěm, kde jejich slovo mělo mnohem odlehčenější a humornější ráz. Tentokrát prý to veselí záměrně korigovali z důvodů vážnosti akce i důstojnosti krásného divadelního prostředí.
Možná, že i to byl důvod, proč úvodní čísla nezapřela koženou atmosféru. Správně jiskřit to začalo až s pátým číslem programu, kdy se v Odzemku na divadelních prknech objevil Juraj Hurák, kterému choreograf Roman Martinek naordinoval tanec s valaškou. Dotyčný tanečník jako by neměl kosti, jeho exhibice gradovaná žhavými tóny orchestru lidových nástrojů pod vedením primáše Lubomíra Graffeho měla esprit a šťávu.
Nebeská muzika z Terchovej střídala silnější pasáže s diskutabilnějšími. Určitě bylo dobře, že nám tito slovenští hosté předvedli škatulové smyčce, ostatně kdo měl o nich vůbec nějaké ponětí! Domnívám se však, že tyto instrumenty přesto zůstaly spíše raritou především od pohledu, protože – ale aspoň mým uším – nejlibozvučněji nezněly. V Pozdravu z Terchovej byl zpěvák Alojz Mucha, který se doprovázel na helikónku (přiznejme, že laik by ji označil za akordeon), tak špatně nazvučen, že mu nebylo rozumět snad jediné slovo.

Poslední číslo před přestávkou se jmenovalo Kopyta svého držeti se budeš, co je jedno z „přikázání“ Dvanáctera, celovečerního programu, který Ondráš premiéroval v dubnu 2010. Už tehdy jsem důrazně připomínal, že zejména tohoto příkazu by se měl Ondráš držet a neodskakovat do jiných žánrů, v nichž se necítí, jak se říká, doma a v nichž má konkurence navrch. Podle mého skromného názoru největší síla Ondráše stále zůstává v interpretaci nejryzejší podoby folkloru jak moravského, slovenského, tak romského, maďarského rumunského apod. A tak nevím, proč třeba Zbojnické chodníčky  musely připomenout spirituál „Go Down, Moses“, který nabídl dívčí pěvecký sbor (vedoucí Martin Peprník). I když dívky zpívaly pěkně, hlasy zněly svěže, číslo prošumělo bez výraznější odezvy. Jako byste „po zbojnickém chodníčku o něco zakopli, co na jeho povrch nepatřilo“.

K vrcholům pásma Zbojnické chodníčky bezesporu patřila cimbálová exhibice Jiřího Gužíka, skvělé byly i Melodie z Valašské Bystřice, kdy se k sólovým houslím Lubomíra Graffeho, viole autora hudební úpravy Jiřího Kašpara a kontrabasu Ondřeje Popelky přidal svým hlasem Martin Krajňák. A o finální féerii Na salaši už řeč byla. V ní také přišel výrazně k vidu pohybový um taneční skupiny pod vedením Rudolfa Danajoviče.

Přes dílčí připomínky lze uzavřít pozitivním zjištěním, že se na Zbojnických chodníčcích tancovalo, zpívalo a hrálo nakonec zvesela a v dobré pohodě. A navíc se posloužilo dobré věci. Jen si, Ondráši, pamatuj, aby ses svého kopyta držeti ráčil!
Autor kritiky: Vladimír Čech