Věra Příkazská – milostný alt české i moravské lidové písně

Paní zpěvačka s jedinečným zabarvením hlasu se narodila na moravsko-slovenském pomezí – v Holíči, v obci téměř protilehlé Hodonínu na slovenské straně hranice. Brzy se odstěhovala na Moravu, do Lužic u Hodonína. Základ jejího hudebního talentu byl položen v rodinném prostředí, kde se hojně zpívalo; v době školní docházky získala paní Věra Příkazská základy klavírní hry a zpěvu na hudební škole v poválečném Zlíně. Když nebyla přijata na konzervatoř, odmaturovala na zlínské průmyslové škole obuvnické. Brzy po přesídlení do Prahy úspěšně prošla konkursem na členku pěveckého sboru Československého státního souboru písní a tanců v Praze a po šesti letech ve sboru se vypracovala na sólistku. Vítězství v celostátní rozhlasové soutěži paní Věru posunulo blíže ke splnění snu: v porotě totiž seděl respektovaný profesor Karel Plicka, kterému se hlas mladé zpěvačky zalíbil natolik, že jí nabídl spolupráci, přesněji sólové vystupování ve svých komponovaných pořadech o lidové písni, se kterými objížděl celou republiku. Paní Věře tak nepřímo zprostředkoval pozvání do BROLNu i později do plzeňského rozhlasového studia. S ČSSSPT procestovala řadu zemí  – dokonce mohla uplatnit svou zálibu ve francouzštině, v rámci pořadu si zazpívat několik šansonů a splnit si sen: navštívit koncert Edith Piaf v pařížské Olympii. V roce 1958 dostala pozvání do Laterny Magiky, za dva roky přešla do stálého angažmá a na dalších šest let našla v opeře, v jedné z hlavních rolí Hoffmannových povídek („Ó, jak se ten školený hlas tehdy hodil!“, vzpomíná zpěvačka.)

Z „první vlny“ její spolupráce s BROLNem (1954-1969) se v archívu Českého rozhlasu Brno bohužel nedochovalo vůbec nic – a je to velká škoda; podle zpěvaččiných osobních záznamů jsme přišli o několik desítek jedinečných nahrávek moravských lidovek z Kyjovska a Hodonínska, české lidové v úpravách J. Boháče (kupříkladu Ten hukvaldský zámeček) a také o snímky méně známých melodií z písňových sbírek Leoše Janáčka, které speciálně pro Věru Příkazskou a pro BROLN upravil a oddirigoval Jan Taussinger (někdejší ředitel pražské konzervatoře). Byly to mimo jiné písně Vyleť sokol, Hrdélenko moje a Teskno je mi, teskno.  V brněnském archivu zůstalo zaznamenáno pouhých šestadvacet titulů, vesměs z pozdějšího období spolupráce s BROLN (1973-1984), mimo jiných dívčí z Kyjovska Včeraj u studánky, milostná z Dolňácka Červené jablúčko, krásná úprava Bohumila Smejkala Stála děvčina, nebo zpěvaččina zamilovaná Lásko, bože lásko. Spolupráce s BROLNem vyšuměla jaksi do ztracena; „Je v tom jistý paradox“, zamýšlí se zpěvačka – „Ale v Brně mi bylo nepřímo vytýkáno, že jsem hlas tmavý, kultivovaný, školený – operní … Tak mě přestali zvát k natáčení.“
Daleko větší trvanlivost osvědčila spolupráce v Plzni, konkrétně s Plzeňským lidovým souborem vedeným Zdeňkem Bláhou a Jaroslavem Krčkem – trvala přes třicet let, několik desítek trvalých nahrávek je dodnes v archivu Českého rozhlasu Plzeň opatrováno a kromě toho, že je často slyšíme ve vysílání, občas se dočkají i vydání na hudebních nosičích. Pro zpěvačku často a rádi upravovali jihočeské a západočeské písně i Jan Slimáček, Jiří Teml a Zdeněk Lukáš. Právě z jejich úprav vycházela editorka Jana Smékalová pro její profilové album Věra Příkazská zpívá české milostné písně (1987), z něhož jsme také čerpali pro naše Folklorní okénko.  Album obsahuje skutečné perly: chodskou táhlici Ó radost má, jihočeské lidové hity U potůčku v malé zahrádce, o naše stavení nebo nádhernou chodskou ukolébavku Hájo, hájedlo, kterou v 60. letech z televizní obrazovky v pořadu věnovaném lidovým písničkám Zpívánky naučila celý národ. Předtím i potom participovala na celé řadě hudebních nosičů s českými lidovými písničkami, na další samostatné album však čekala až do roku 2001 – ke kulatinám jí vydavatelství Multisonic Karla Vágnera připravilo album Věra Příkazská zpívá lidové písně z Plzeňska, na kterém ji doprovázel Plzeňský lidový soubor. Prozatím naposledy se její hlas s písní Teče voda, teče objevil na předloňském sampleru milostných písní v produkci Radioservisu Písně milostné a láskyplné.
Od roku 1966 byla paní Věra Příkazská ve svobodném povolání a kromě spolupráce s Plzeňským lidovým souborem účinkovala s Dechovým orchestrem Ladislava Kubeše (1972-78) a moc ráda na toto období vzpomíná: „Desetičlenná Kubešova dechovka byla sestavená z hráčů orchestru opery Národního divadla a estrádního orchestru FOK – takže měla vrcholnou uměleckou úroveň. První trubku foukal Brňák Laďa Kozderka zvaný Kema. Dnes je to úsměvná záležitost, ale já se takto statečně prozpívala až do důchodu.“
Sluší se dodat, že svou stylovou všestrannost dokázala i několikaletým členstvím v dámském vokálním sdružení Inkognito Kvartet (1968-73; zde se mimo jiné potkala s další zpěváckou dračicí – Věrou Nerušilovou).
Dnes žije v Praze a v civilním životě nosí příjmení Horová – provdala se za vynikajícího jazzového kontrabasistu, dlouholetého pedagoga  Ježkovy Konzervatoře Vladimíra Horu. Její hlas stále přináší radost, kdykoli zazní na rozhlasových vlnách; hudební zdravici na Radiu Proglas jsme pro ni připravili na středu 25. května „za pět minut pět“.
Autorka článku: Helena Bretfeldová