Folklorní okénko: Vzpomínka na Miladu Bimkovou

Milada Bimková se narodila 6. června 1926 v Hodoníně. Její rodiče – otec Marcelín Bimka a matka Anna, rozená Střížová pocházejí z Mistřína. Po absolvování základní školy v Hodoníně studovala na reálném gymnáziu, kde se již věnovala rytmické gymnastice. Později navštěvuje semináře v brněnském Svazu TRG (tanec–rytmika–gymnastika). V roce 1946 byla po výběrové zkoušce přijata ke studiu na taneční oddělení Státní konzervatoře v Brně. Právě zde, při hodinách lidových tanců, si uvědomuje, že o tancích naší oblasti se ví málo, a na rozdíl od ostatních regionů tu neprobíhá cílenější sběr materiálu. Rozhodla se, že dostuduje soukromě a své schopnosti zaměří k jiným cílům, než kam ji vedlo studium na konzervatoři. Z Hodonína pak pravidelně dojíždí do Brna k dálkovému studiu. Toto studium dokončila státní zkouškou Ministerstva školství a osvěty v Praze, v roce 1948 a získala diplom, který ji opravňuje k vyučování pohybové výchovy. Dále absolvuje půlroční státní kurz léčebné tělesné výchovy v Brně. K otevření soukromé školy bylo třeba dvouleté vyučovací praxe. Proto zatím vyučovala na školách mateřských, měšťanských i v obchodní akademii v Hodoníně a v jiných městech a obcích našeho okresu. Přes své pracovní i studijní zaneprázdnění si dokázala najít čas a v roce 1949 po politických změnách, kdy byly rušeny slovácké krúžky, začala vyhledávat nejstarší tanečníky a pamětníky především na jižním Kyjovsku, kam sahají kořeny jejího rodu. Tak započaly její sběry, které ji obohacovaly o poznávání lidové kultury. Sama nebyla tak zdatnou hudebnicí, aby dokázala zapisovat písně z ústního podání zpěváků, a proto si přizvala k spolupráci skladatele prof. Jana Seeháka z Prahy, kterého znala z brněnských seminářů. Věděla, že je odborníkem schopným přesně zapsat taneční písně. Spolu pak nasbírali v roce 1950 na jižním Kyjovsku 150 tanečních písní. V roce 1952-1957 si zřizuje Milada Bimková své „Taneční studio“ v Hodoníně a mimo taneční výchovu dětí vyučuje i lidový tanec ve skupinách.

Začíná spolupracovat se slováckými krúžky a pomáhá jim se zpracováním tanečního i písňového materiálu. Velmi ráda vzpomínala na spolupráci se Slováckými krúžky ve Vacenovicích, Miloticích, Ratíškovicích, Dubňanech, Vracově, Mistříně, Svatobořicích (do roku 1964 samostatné obce), Kyjově, Archlebově, Nenkovicích, Bzenci a Moravském Písku. Na základech její práce pracovaly a pracují dodnes i mnohé ostatní taneční skupiny a soubory.

O získané poznatky se vždy chtěla podělit, ale nemohla být všude. Proto se rozhodla své sběry rozmnožovat, aby byly dostupné širší veřejnosti, především vedoucím slováckých krúžků a souborů. Její publikační aktivity však brzdí její náboženské přesvědčení. Také práci na farních úřadech v Mutěnicích a později v Tvrdonicích nebylo tehdejší zřízení zrovna nakloněno. Je jí vytýkáno, že její práce je spíše buditelská než budovatelská. Přesto se jí v pozdějších letech podařilo vydat tiskem: Tance z Kyjovska, Kulturní středisko lidového umění Strážnice 1963; Tance z Kyjovska, Městské kulturní středisko Brno 1975; Lidové tance ze Ždánicka, MěKS Brno 1977; Tance, písně a lidová hudba ve Vacenovicích 1977; Lidová hudba, tance, písně a zvyky z Vlkoše 1978; Obřadní tance a taneční hry z Kyjovska, MěKS Brno 1979; Písně a tance ze Slavkovska, Okresní kulturní středisko Vyškov 1983; Tance ze Šardic 1986; Lidové tance z Buchlovic, Okresní a kulturní středisko Uherské Hradiště 1988; Lidové tance z Ořechova u Polešovic, OKS Uherské Hradiště 1988; Pomněnky – dětská říkadla, písně, hry a tance z Dolňácka 1990, poslední publikace, kterou vydal Z. Kaňa v roce 2008.

Postupně svoji sběratelskou činnost rozšiřuje i na hudební historii. Zde z podnětu Doc.dr. Bohumíra Štědroně provádí hudební průzkum na Vyškovsku 1968-1973. Navštěvuje přes devadesát obcí v této oblasti a stovky muzikantů a pamětníků. Následně vznikají rukopisná díla: Hudební monografie Hodonína 1974; Etnografická studie Pouzdřan 1975; Pohled do hudební minulosti Mistřína a Svatobořic 1977; Hudební dějiny Moravského Písku 1977; Hudební průzkum a sběr písní na Mikulovsku, Regionální museum v Mikulové 1974-1980, Z hudební minulosti Milotic, Kulturní a informační centrum města Brna 1991.

Stěží si můžeme představit tuto „mravenčí“ práci a docenit náročnost vzniku jednotlivých děl. O finančním ohodnocení ani nemluvě, většinou nepokrylo ani s tím spojené cestovní náklady.

Rád bych také připomněl příspěvky do odborných knih, publikací a novin. I přes svůj pokročilý věk byla dopisovatelkou do amerického měsíčníku „Hospodář“. Nelze opomenout její mnohaletou spolupráci (1960–1971) s Ústavem pro etnografii a folkloristiku České akademie věd v Brně, nyní Etnologický ústav AV ČR, kde působila jako odborná asistentka Dr. Karla Vetterleho. Paní Milada Bimková se svým dílem nesmazatelně zapsala do povědomí především národopisné veřejnosti a svojí láskou k našemu kraji vytvořila odkaz pro další generace.

Napsal Rostislav Marada (nekrolog na FB stránce Folklorní akademie, březen 2018)