Folklorní okénko: Písně ptačí III - Křepelka a vlaštovička

V pořadí třetí díl věnujeme dvěma ptačím druhům v lidových písních opěvovaným hojně a rozmanitě: křepelkám a vlaštovičkám.

Křepelka je v lidové písni symbolem něžnosti, plachosti, (dívčí) bezbrannosti a zranitelnosti; jejím protějškem bývá v písni – nikoliv v reálném světě – krahulec neboli krahulíček, symbol mužnosti, jenž má ochránit dívku-holubičku v písňovém podobenství. I nářečové označení pro skromného, tichého, nenápadného a ve skrytu žijícího ptáka -křepelička, křepelenka, krepelenka, prepelička, přepiurečka – je něžné a většinou zdrobňovací, tedy deminutivní. Už je čas na ukázky; začali jsme písní Křepelila malá křepelenka v podání ženského sbotu Tetky z Kyjova, pokračovat budeme sérii popěvků s totožným incipitem:  Křepelenka křepelala nám  zazpívají ženský sbor Cimbálové muziky Radošov, Pavla Rokytová se souborem Pentla a Terezie Habartová s Kunovjanem. Následovat bude dvojice „křepelčích“ písní v podání Jiřiny Mikloškové a CM Danaj.

V reálném životě je křepelka polní nejmenší evropský zástupce řádu hrabavých patřící do čeledi bažantovitých. Zároveň je jediným vysloveně stěhovavým hrabavým ptákem v celé Evropě. V době toku se sameček křepelky ozývá charakteristickým, daleko slyšitelným trojslabičným voláním, které lze vyjádřit slovy "pik per vik". Snad ve všech zemích, kde se křepelky vyskytují, bývá jejich hlas převáděn do lidské řeči. V češtině křepelka volá „pět peněz“ nebo „pojď pod mez“, v němčině „Bück den Rück“ nebo „Bitt für uns“, v angličtině „Whet my feet“, v srbochorvatštině „Puć puruć“, v maďarštině „Pity palaty“ a latinsky „Dic, cur hic“. Náznak křepelčího volání najdeme jako motiv i ve skladbách artificiální (vážné) hudby: například u Leopolda Koželuha, Leoše Janáčka, v Beethovenově 6. symfonii zvané Pastorální nebo v písních Josepha Haydna. "Naše" křepelky z Čech a z Moravy odlétají na konci srpna a v průběhu září, vracejí se zpravidla v průběhu dubna. Evropské křepelky zimují v severní Africe, hlavně v Maroku. Další písňové ukázky v krásných nářečových formách (Vyletěla křepelenka z prosa, A mom jo křepelenku, Utěkla mi přepiurečka) nám představí chlapský sbor CM Dúbrava z Dubňan, mužský sbor CM Ostravica a dívčí sbor CM Vonička z Havířova.

K nejčastěji opěvovaným ptačím druhům v lidové písni patří vlaštovky - asi také pro jejich blízkost lidským příbytkům a brzkým jarním návratům na jejich hnízdiště v blízkosti našich obydlí; při nich plní roli zvěstovatele jara, tedy období lásky, radosti a zrodu nového života, ale též posla různých – dobrých i špatných – zpráv. Lidé se k nim v písních odedávna obraceli o radu a rozmlouvali s nimi jako s blízkými bytostmi, s přáteli. Tomu odpovídala i rozmanitá, převážně něžná nářečová oslovení a pojmenování: vlaštověnka, laštověnka, vlaštovička, lastovička, lastověnka, laštovečka, laštovjička, lastulienka. Vlaštovek je celá řada druhů – jenom těch, které si stavějí hnízda z hliněných hrudek, jak je známe u nás, je známo 38 druhů. U nás hnízdící vlaštovka obecná (Hirundo rustica) je nejrozšířenějším druhem; po hnízdění většinově táhne do subsaharské Afriky. Jedná se o nápadného ptáka přibližně velikosti vrabce, svrchu modročerného s béžovobílým břichem s tmavým pruhem na hrudi a červeným čelem a hrdlem. Typický pro vlaštovku je dlouhý, hluboce vykrojený ocas. Hnízdí obvykle v koloniích (i když výjimkou není ani osamocený pár); typické otevřené hnízdo vystavěné z drobných hliněných hrudek (na jedno hnízdo vlaštovky spotřebují až tisíc slinami slepených kuliček) si staví na zdech či pod trámy budov, v průjezdech, chlévech i pod mosty. Živí se hmyzem (proto také často hnízdí v blízkosti chlévů či stájí, kde je hmyzu dostatek).

Přílet do Česka probíhá hlavně od konce března do poloviny dubna a trvá až do května (střední datum příletu vlaštovek na jižní Moravě bylo podle ornitologů 15. dubna, na Břeclavsku dokonce už 6. dubna), odlet následuje během září a října po tradičním houfování a nocování nehnízdících samců a vyhnízdivších ptáků v příbřežní vegetaci a na drátech vysokého napětí (často společně s břehulemi říčními). Většina v Česku hnízdících ptáků zimuje  v oblastech savan a tropických lesů kolem rovníku (v Africe). Je čas na první ukázky písní o vlaštovkách: dětskou Vyletěla lastověnka ze skály nám zazpívala Anežka Konečná s CM Púčik, milostnou Vlaštověnka lítá Jitka Šuranská s CM Stanislava Gabriela a chlapské vyznání Dívča, dívča, lastovička horňácký bohatýr Luboš Holý.

Patrně už pravěcí lidé v paleolitu spojovali přílet vlaštovek s příchodem jara a dokonce s nimi sdíleli své jeskyně. Pověst vlaštovky jako posla jara je široce rozšířena napříč evropskými kulturami; už na mínojské lokalitě  Akrotiri byla objevena freska z období kolem 1600 př. n. l. s kvetoucími liliemi a tančícími vlaštovkami. Antický Hésiodos popsal vlaštovku jako ptáka přinášejícího jaro. Je zdokumentována  také odvěká tendence lidí vlaštovky bedlivě pozorovat, a to nejen při hnízdění; Plinius starší v této souvislosti například zaznamenal legendu, na základě které se lidé žijící v jeskyních naučili umění výroby cihel a hlíny právě od vlaštovek, jejichž schopnost stavby hnízda z množství hliněných hrudek ve vlastním obydlí zblízka obdivovali. Už ve starověkém Římě byla vlaštovka ctěna a držena pod ochranou penátů (domácích bůžků). Podobně Řekové věřili, že vlaštovka se má chránit a nezraňovat, protože v domě, kde je pronásledována, zaletuje ze msty do stájí a rozklová kravám vemena. Slované věřili, že stavení, ve kterém vlaštovka zahnízdí, chrání před ohněm. Zabití vlaštovky považovali za hřích a shazování jejích hnízd spojovali se smůlou a neštěstím. 

Nadchází čas na jeden půvabný písňový útvar v lidové písni spojovaný s motivem vlaštovky: je jím tzv. alba, kterou hudební věda datuje až někam do 12. století, patrně do francouzské Provence; český název svítáníčko jí přisoudil známý autor podvržených Rukopisů Václav Hanka. „Vlaštověnka lítá, povídá, že svítá“ se nám představí opět v několika textových i melodických variantách, v podání sólistů i sborů lidových muzik.

Spojení vlaštovky s jarem se jako hlavní motiv udrželo také v křesťanské Evropě. Vlaštovka byla vnímána veskrze pozitivně - s výjimkou v podobě Irska a Skotska, kde platila za „ďáblova ptáka“- její hnízda zde proto lidé též neshazovali, ale nikoliv z úcty, nýbrž ze strachu z následků. Tradovalo se, že "kde vlaštovičky hnízdí, tam panuje svatý pokoj a zbožnost; přinášejí vůbec štěstí a Boží požehnání. Proto někde přibíjejí hospodáři na trámy v chlébě prkénka, by si vlaštovičky snadněji hnízda stavět mohly“. Zaznamenána je také pověst, na základě které měla vlaštovka přijít ke svému červenému zbarvení pod zobákem od ohně při hašení požáru chrámu v Jeruzalémě. Podle jiné verze středověké pověsti má červená barva pod zobákem vlaštovky pocházet od krve, když vytahovala hřeby z ran Kristových na kříži. Vlaštovka je také oficiálním národním ptákem v Rakousku a v Estonsku.

Je čas na další, tentokrát posmutnělá písňová „vlaštovčí“ podobenství; budou to dvě varianty odvedenecké písně z Kyjovska Skoro ráno laštověnka létá, kterou nám zazpívá ženský sbor Rezedky doprovázený Varmužovou cimbálovou muzikou a pak ženský sbor z Kyjova s Cimbálovou muzikou Jury Petrů. Následovat bude poslední ukázka z dnešní sady písní ptačích o křepelkách a vlaštovičkách: milostná tesknice z Valaška Přeletěla laštověnka, v níž je vlaštovka poslem smutné zprávy pro chlapce, jemuž se právě milá vdává za jiného. Dvě zpěvní verze tohoto motivu nám představí Eva Porubová s CM Kotár a Zdeněk Kašpar s muzikou Jasénka.

Přejeme všem posluchačům krásné jarní svátky a co nejvíce ptačího zpěvu, který přináší radost a pohodu. Buďte zdrávi!