Vladimír Salčák (1936-2013)
„Mějte se rádi a buďte na sebe hodní“ Touto větou končívala většina dechovkových pořadů Vladimíra Salčáka. Připojuji osobní vzpomínku na dlouholetou spolupráci.
S Vladimírem Salčákem jsem se setkala poprvé v roce 1999. Po dvouleté spolupráci s Českým rozhlasem přijel do Proglasu nabídnout své služby a moderátorské zkušenosti. Jako redakční začátečník jsem byla za tuto nabídku nesmírně vděčná.
Pan Salčák připravoval nejprve půlhodinové Voničky. Věnoval se výročím skladatelů i muzikantů. Postupně se jeho pořady profilovaly jako soutěžní. Představoval posluchačům kapely a jejich nová alba. Tyto relace se setkávaly s obrovským úspěchem. V době, kdy ještě nefungoval internet a e-maily, přicházely všechny odpovědi písemně. Pan Salčák si při každé návštěvě Proglasu odvážel desítky korespondenčních lístků, dopisů a pohlednic s odpověďmi na soutěžní otázky. Lidé často psali i o sobě a děkovali za pohlazení dechovkou.
V posledních letech dostával Vladimír Salčák prostor výhradně v pořadech Hrajte, kapely! Hodinové tématické pořady připravoval s velkým elánem. Hledal zajímavá témata a vysílal to, co posluchače zajímalo. Nadšení pro dané téma bylo ohromující. Vzpomínám si, jak při přípravách programů o velkých dechových orchestrech nelenil oslovit tehdejší ministryni obrany s prosbou o možnost nahlédnutí do hudebního archivu vojenských orchestrů.
S Vladimírem Salčákem jsem se setkávala pravidelně deset let až do mého odchodu na mateřskou. Za tu dobu jsem získala spoustu cenných informací ze světa dechovky. Mohla jsem obdivovat jeho široký rozhled a nasazení pro dechovku. Patřil k těm, kteří každou volnou chvíli věnovali poslechu písní, zapisování a třídění informací o autorech, kapelách i obsahu písní. Neuvěřitelný záběr.
Salčákovo „mějte se rádi a buďte na sebe hodní“ možná mnozí považovali za klišé. Za dobu našeho přátelství (snad to tak mohu nazvat) jsem se mnohokrát přesvědčila o tom, že to doporučení myslel vážně a upřímně. Miloval svou ženu, děti i vnuky, kterým věnoval mnoho svého letního času. O svou ženu se příkladně staral v době, kdy zůstala po nemoci částečně nehybná. Před několika lety koupil pro sebe a svou rodinu starší domek v Boršicích. Trávili tam s manželkou celé léto a myslím, že tam byli opravdu šťastní. Vladimír Salčák se zapojil do místního mužského sboru Boršičané. Na stránkách sboru si můžete přečíst jeho postřehy v pestrém blogu.
Když mi pan Salčák volal naposledy loni v září, zněla jeho první otázka: „Máte se rádi?“ Když jsem mu povídala o své rodině, byl moc spokojený. Vladimír Salčák prožil pestrý život. Prošel po vlastních nohou mnoho krajů, náruživě sportoval, setkal se se spoustou zajímavých lidí, psal a moderoval. Na sklonku svého života jakoby dával najevo, co opravdu považuje za důležité. Byla to láska - čistá láska bez ironie a zbytečných dovětků.
Za toto svědectví, za společný čas a přátelství děkuje Helena Hájková.
V roce 2007 vydal SLOVART knihu Milana Koukala Dechovka.
Vybírám z ní úryvky z textu o Vladimíru Salčákovi:
Na Ochranném svazu autorském Vladimíru Salčákovi dosud registrují přes 600 skladeb, z toho u osmi desítek stvořil nejen slova, ale i melodii. Jeho dílka nahrálo asi 120 našich i zahraničních kapel na více jak 200 zvukových nosičů. Ke stovce písniček dokonce v České televizi existuje i obrazový záznam. Jeho dílo vynikne o to více, když víme, že začal tvořit až po čtyřicítce – navíc jako úplný samouk!
Poprvé dal o sobě světu jasným hláskem vědět 5. dubnový den 1936 v Petrově – malé vinařsko- vinohradnické dědině na krásném Moravském Slovácku. A jak se tak seznamoval s muzikou? „Nikdo z rodiny se jí nevěnoval, i když tatínek rád dobře zpíval, při každé práci. Naučil mě mnoho písniček. Za svoji konzervatoř i univerzitu současně považuji chvilky při obdělávání vinohradu. Tam při zpěvu pěsniček, kterých tatínek znal víc než dost, se utvářelo moje hudební cítění. K muzice jako takové jsem se dostal díky své starší sestře. Pracovala také na nádraží a někdy ve službě zaskakovala za Josefa Břečku ze Vnorov, což byl křídlovák tehdejší slavné Kaděrovy železničářské dechovky. Pan Břečka ji na oplátku nabídl, že mě bude učit na křídlovku. U něj jsem se naučil tvořit tón, rozdělení not a přehrál několik lekcí z Pilátovy školy.“
Víc ho ovšem jako jinocha lákal sport. Potom čekalo učiliště ve Gbelách na Slovensku, kde se učil vrtním horníkem. Hrál jako učeň ve zdejší malé dechovce, ale uměli jen pár skladeb. Potom studoval průmyslovku v Břeclavi, kde chvilku laškoval s baskřídlovkou v začínající dechovce mladých muzikantů. „Potom jsem se ale až do svých čtyřiceti let považoval jen za velkého fanouška dechovky“, vrací zas čas stále usměvavý autor. Celý život zastával technické funkce ve svém oboru, věnoval se rodině a také své velké zálibě –turistice.
Jeho domovské Veselí nad Moravou se tehdy mohlo pochlubit dechovou hudbou Veselankou, která se později přejmenovala na Veselany. Tady působil Vladimír Salčák jako konferenciér (dnes se říká moderátor), ale i příležitostný zpěvák, protože rád a slušně zpíval. Přes doprovodné nástroje se propracoval až na post prvního křídlováka. Konec „foukací kariéry“ udělala choroba srdíčka – dostal kardiostimulátor.
„Pustil jsem se do textování melodií, ba i hledání nových. Pomáhali mi moji přátelé a kamarádi muzikanti. Do nějaké hudební školy jsem nechodil ani minutu! Jednou jsem se dostal na školení kapelníků, kde o instrumentaci a aranžování skladeb přednášel perfektní Slávek Smišovský. Já bláhový jsem si do té doby myslel, že napsat píseň je jednoduchá záležitost. Hodně mi dala i spolupráce s dalším opravdovým muzikantem a profesionálem – Pepíčkem Růžičkou, hudebním redaktorem Československého rozhlasu.“
Komu textoval první melodii? „Byl to Jarda Vinklárek - kapelník, pod kterým jsem až ve svých čtyřiceti letech hrál druhou křídlovku. Podařilo se mi na nádhernou melodii jeho mazurky Dám ti bílou růži napsat snad adekvátní text. Pak jsem si téměř doslova vymodlil melodii od Františka Maňase. Trvalo mi neskutečně dlouho, než jsem se mu odvážil poslat text. S tlukoucím srdcem jsem pak otevíral obálku s jeho odpovědí. Jásal jsem radostí, když jsem si přečetl od Františka pochvalu. Dnes se pyšním šedesátkou společných skladeb. Byl jsem jeho nejčastějším textařem.“ Mezi ně patří i Zvoneček vzpomínek, který zvítězil v soutěži Vyberte si. V brněnském studiu Českého rozhlasu ho nahrála Moravanka Jana Slabáka.
„Další texty mi zhudebnil Slávek Smišovský a pak se mi nějak začalo dařit. Oslovovalo mě víc a víc autorů, abych jim otextoval jejich melodie.“ A výčet zájemců by byl opravdu předlouhý, je jich na sedmdesát – počínaje čtyřkou ze slavného valašského muzikatského rodu Maňasů. Uvedu alespoň pár dobře známých jmen: Ladislavové Kubeš a Hrdlička, Ádové Školka a Doško, Jiří Vrána a Volf, Jan Slabák, Josef Vejvoda, Aleš Sigmund, Dalibor Brázda, Zdeněk Gurský, Miloš Machek, Vladimír Fuka, Jan Lipold, Antonín Koníček…
„Mým prvním kritikem je moje žena Marie. Je sice tolerantní, ale spoustu textů mi neschválila. Naše vzájemné tvůrčí diskuse došly dokonce až tak daleko, že jsem jí jednou řekl: ‚Když jsi tak chytrá, tak něco napiš!‘ Stalo se, začala skládat a dnes je se svými texty rovněž zastupovanou členkou Ochranného svazu autorského. Pravdou je, že bez dobrého rodinného zázemí by se mi dílo nikdy tak nedařilo.“
Dílo je opravdu přebohaté - tak, jak šel čas, spolupracoval s různými dechovkami, například Stříbrňankou a Boršičankou a mladou dechovkou Vnorovjané - jako konferenciér. Jinak jeho písničky nahrály desítky výtečných dechovek - třeba (abecedně): – Bojané, Dolanka, Dambořanka, Frajárka, Hovorané, Lanžhotčanka, Mistříňanka, Moravanka, Pohoranka, Straňanka, Šohajka, Valaška, Vlčnovjanka, Veselané, Vracovjáci, Žadovjáci…
Dostal se i k moderování rozhlasových pořadů . Každý týden po téměř dva roky uváděl v Českém rozhlasu Brno „Ze světa dechovky“, potom přešel i do Rádia Proglas k pořadu „Hrají a zpívají moravské dechovky“, občas tam rovněž uvádí relaci „Jak se vám líbí dechovka?“
Širokému srdci Vladimíra Salčáka pomáhá více než 20 let bít kardiostimulátor. Sám říká, že má srdce z velice kvalitního plechu. A jak tenhle životní orgán cítí budoucnost dechovky, lidovky u nás? Prostřednictvím oblíbeného časopisu Dechovka z Moravy, Slovenska a Čech, v rozhovoru s jeho šéfredaktorem - upřímným propagátorem dechovky Petrem Šimáčkem, poslal všem fandům téhle krásné muziky tohle vyznání:
„Dechovka je nesmrtelná, ať se to komu líbí - nebo ne! Oni totiž nejsou jen hloupí lidé. A ti chytří nepřipustí, aby lidská blbost zvítězila. Možná to přijde později, ale třeba se podaří těm, kteří hledí na dechovku přes prsty, naladit si na satelitních vysílačích programy, které vysílají okolní televizní kanály ve velmi sledovaných časech. Není přece možné, aby ti, kteří se tam tak báječně baví při dechovce a lidové muzice, právě před malou chvíli popadali ze stromů..Takže jednoznačně – dechovka byla, je a určitě bude!“