Radůza: Při mně stůj

Radůzino předchozí album Andělové z nebe jsem poslouchal (a dodnes poslouchám) moc rád. Našel jsem si na něm několik oblíbených písní a ty ostatní, které mě třeba tak moc neberou, mi alespoň nevadí. Jako celek jsem považoval Anděly z nebe za třetí nejlepší domácí desku roku 2001 (po albech Zuzany Navarové a Jiřího Pavlici). Teď mám před sebou novinku Při mně stůj a odhaduji, že za letošek to bude na mém žebříčku ještě lepší umístění...

Těžko se píše o albu, na kterém se mi líbí snad úplně všechno. Takových desek je hrozně málo... A vlastně si ani nevzpomínám, kdy předtím jsem vkládal do přehrávače desku, na které by mě každá písnička (opravdu každá, snad s výjimkou jedné jediné) zaujala hned na první (ano, na první) poslech. A při posleších dalších se mi Radůziny šansony neoposlouchávají. Naopak, nacházím v nich stále další a další drobnosti, kterých jsem si předtím nevšiml.

Zatímco minulá deska se nesla ve znamení střídání nástrojů (akordeon, kytara, klavír), tato je téměř celá akordeonová. Kytaru Radůza používá pouze výjimečně, například v křehké věcičce Krahujci. Dalšími výjimkami na jinak harmonikové desce jsou dvě kapelové skladby (s hostujícími členy skupiny Koa Omarem Khaouajem a Františkem Rabou) Bremen a Studený nohy.

Z několika (nejméně dvou) výrazových poloh zpěvačky mám raději tu klidnější, vyznačující se sytějším hlasem (Žlutý gladioly, Ať není mi líto, Půjdu kam chci). Pokud by se mi z desky mělo nakonec něco oposlouchat, bylo by to spíše rychlejší skaldby typu Oh, Madame nebo Jedem. Avšak v tomto případě jde pouze o mé preference, ne o hodnocení kvality.

U šansonů (a jinak si snad ani Radůziny skladby netroufnu nazvat) jsou samozřejěm velmi důležité texty. Textovým vrcholem alba je závěrečná báseň Ať není mi líto: "Ať není mi líto / tak jako teď / ať srdce, můj přítel / vede mě vpřed. / Ať za každou vášní / na vodě kruh / láska, jak znáš ji / hořký je druh. / Živote můj / má krásná představo / železo kuj / dřív, než by žhnout přestalo." Tato slova Radůza zpívá něžně, naléhavě, opravdově... a dala by se vymyslet spousta dalších příslovcí. Neméně silná je Půjdu kam chci: "Půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou / musím jen přiznat, oplakat, zapomenout." Mimochodem v hitovosti této skladbě na albu konkurují snad jedině Bremen s refrénem o tom, jak "hvězdy na mezi počítá Evě Adam". A ještě jednu ze svých oblíbených zmíním. Jmenuje se Až kočka zapřede a pokaždé mě při ní zamrazí, zvláště při slovech: "Střed na konci všech cest / a přímá odvaha vše opustit / a dlouhý klid a dlouhý dech / a všem, i sobě odpustit." A vlastně ještě jsem zapomněl na Větře můj... A Studený nohy... A na Mikuláše...

Radůzin jazyk je zajímavý nejen po obsahové, ale také po formální stránce. Důsledně spisovná čeština ("kam jinam mohli BYCHOM plout" v Až kočka zapřede) se střídá s češtinou obecnou ("je pozdě VODPOLEDNE" v Mikuláši). Obojí se na desce dobře doplňuje, takže výsledek nepůsobí ani akademicky, ani vulgárně. Občasné prohřešky proti syntaxi ("Vzpomínám lásky, co kdy měla jsem" ve Větře můj) také nejsou na škodu, zvlášť když je podbarvuje akordeon s "hospodskými" konotacemi.

Dalo by se psát o smyslu jednotlivých písní, o podobenstvích, která jsou v nich skryta, o náladách, které ve mne Radůza vyvolává. Jenže mám pocit, že toto všechno by si měl každý posluchač na albu najít sám. Na závěr se přiznám, že nejméně z celého CD mě oslovila píseň Polož mě, ve srovnání s ostatními možná až příliš alternativní a málo výrazná. Ovšem album Při mně stůj jako celek se určitě zapíše do mého osobního zlatého fondu nejoblíbenějších nahrávek. A předpokládám, že nejen do mého.