Profil Evy Henychové ve Slyšte, lidé!

„Přirozený dívčí půvab, hřejivý a kultivovaný přednes, zajímavě posazený hlas, melodické, romantické i hravé písničky a především pak bezprostřednost a upřímnost projevu“ – tak charakterizoval Evu Henychovou v roce 1999 publicista Leoš Kofroň.

Zatímco zvláště na počátku 90. let byla Henychová jednou z mála písničkářek na české scéně, dnes slýcháme na festivalech a v klubech zajímavých autorek mnohem víc. Vzrostla jí tedy konkurence a například oproti výrazné Radůze má Eva se svým výše posazeným hlasem možná drobnou nevýhodu. Tu zvládá coby zkušená vypravěčka vyrovnat především v pomalejších skladbách. Její doménou zůstávají mlhavější texty, z nichž posluchač napoprvé nepozná, jestli je jejich adresátem Bůh, nebo člověk. Sama Eva o svých písních říká, že „jsou zvláštní tím, že provokují k přemýšlení. Že nutí člověka, aby o něčem přemýšlel a možná i na něco důležitého přišel ve svém životě“.

V rozhovoru pro časopis FOLK Henychová líčí, že její píseň začíná myšlenkou: „Něčím, o čem i dlouho přemýšlím, co vnitřně zpracovávám, čím se zabývám. Taková myšlenka pak dostává čím dál hmatatelnější podobu. Ne že by mi naskakovaly melodické motivy, ale naskakuje mi to, co chci říct. Objeví se například věta. Myšlenka se tedy stane větou, kterou začnu jako textařka rozvíjet. A když už píšu text, vzniká naprosto přirozeně i melodie.“

Důležité je pro ni hrát na jednu konkrétní kytaru. Říká: „Určitě existují kytary, které mají cenu i několik milionů, ale ty se ke mně nedostanou. Ale tuto kytaru jsem si vybrala z několika naprosto fantastických luxusních nástrojů a dostala jsem ji s obrovskou slevou od člověka, který kytary prodával v Německu. Dal mi ji levněji proto, že věděl, že jsem z Čech a že nemám víc peněz, než mu nabízím. A líbilo se mu, jak na kytaru hraju.“

Podobně jako zmíněná Radůza natáčela Eva Henychová své nejnovější album Sinaj jako vyrovnání se s vážnou nemocí. V časopisu FOLK vysvětlila: „V 18 letech mi začaly první zdravotní problémy. Oslepla jsem úplně na jedno oko, z čehož jsem se sice dostala, ale byla mi diagnostikována roztroušená skleróza. Do svých 31 let jsem úspěšně zvládala tajit nemoc před světem, pouze s drobnými výkyvy, o nichž věděli jen ti nejbližší. Až se stalo, že se mi nemoc po smrti maminky nezadržitelně rozjela. Během dvou let jsem byla náhle skoro na vozíku. Měla jsem pouze tři nové písně, všechny ve znamení velkého štěstí – píseň Štěstí dokonce filosoficky rozebírá tajemství, jak je možné ke štěstí přijít a hlavně si ho udržet. Ale na dlouho se má tvorba úplně zastavila. Napsala jsem ještě Živou a byl konec… Cesta na Sinaj a do Jeruzaléma pak spustila novou životní etapu. Pochopila jsem, že jakoukoli nemoc stejně jako všechny osobní problémy mám ve svých rukou. CD Sinaj vypráví o mé cestě pouští v uvozovkách i bez nich.“