VRï: Čerpáme i ze staré poezie, které už nerozumíme

Rozhovor s velšskou skupinou VRï

Kde je možné ve Walesu najít staré písně?

Wales se od ostatních keltských zemí, jako je Skotsko nebo Irsko, liší v tom, že tam se hudba předávala ústní tradicí z generace na generaci, a to nejen melodie a samotné písně, ale také jejich styl, způsob hraní, frázování, ornamentice. U nás se toho tolik nedochovalo, ale máme to štěstí, že se v Národní knihovně v Aberystwythu nacházejí sbírky rukopisů od různých autorů z celého Walesu a my k nim máme přístup. Sami se však musíme rozhodnout, jaký způsob interpretace zvolíme, na nás je volba stylu a ornamentace a vůbec to, jak tyto melodie nebo písně autorsky posuneme.

Kromě toho se na jihu Walesu v Sain Ffagan nachází Muzeum velšského života, které uchovává zvukový archiv s písněmi nahranými v 50. a 60. letech minulého století. To je také hodnotný zdroj písní, které lidé znali a zpívali před téměř sto lety. Hodně toho dlužíme také kočovné romské komunitě ve Walesu. Tito lidé totiž žili mimo většinovou společnost, netýkala se jich metodistická nařízení, a tím pádem se u nich zachovala nepřerušená tradice hry na harfu a housle. Známou osobností z této komunity byl Abraham Wood, praotec velšského stylu hry na housle, a vůbec celá rodina Woodova. Mnoho těchto Romů hrálo také na harfu, a proto dnes máme nepřerušenou tradici této instrumentální hudby.   

Vy jste v kapele tři, ale každý z vás hraje na melodický nástroj. Je to tedy spolu s vašimi hlasy vlastně šest nástrojů-hlasů, které tvoří malý sbor. Vnímáte to tak?

Díky metodistickému obrození, které přikládalo velkou váhu sborovému zpěvu, existuje ve Walesu bohatá tradice sborů. Ty jsou stále součástí výchovy ve školách, ale sborový zpěv je běžný i na stadionech nebo při různých společenských událostech. Sborový zpěv je prostě součástí našeho života a je to pro nás něco naprosto normálního. Když tedy aranžujeme naši hudbu, je to přesně tak, jak říkáte. Vnímáme naši kapelu jako malý sbor, ve kterém jsou tři lidské hlasy a tři nástroje, které se snažíme brát všechny jako stejně důležité. Hledáme cestu k tomu, aby výsledek byl harmonicky bohatý. Protože na své nástroje hrajeme dva tóny současně, je každý z nás vždy zodpovědný za tři tóny, které musí ladit. Při aranžování máme určitá pravidla. Cello například vedle běžného doprovodu hraje i roli basy. Když aranžujeme zpěvy, Patrick zpívá nejnižší tóny a tomu přizpůsobujeme to, jak s písní pracujeme. Většinou platí, že kdo píseň do kapely přinese, ten v ní zpívá sólový part. Vždy se ale domlouváme tak, aby to bylo ku prospěchu věci. Jordan, který hraje na cello, je sice zodpovědný za basovou linku, ale není to tradiční basa, jak ji známe z jiných kapel. Důležitý je tam stále ten dialog mezi nástroji a hlasy. 

Vrátím se k dochovaným pramenům, z kterých čerpáte. Chcete-li nějaké takové prameny použít, co je k dispozici?

Rozlišujeme dvě, možná i tři kategorie dochovaných písemných pramenů. Jednak jsou to pouhé melodie bez ničeho dalšího, které se dochovaly spíše na starých rukopisech než v tištěné podobě. Potom je to salonní hudba 19. století, což byly většinou tištěné sbírky písní s klavírním doprovodem. Jsou to doprovody ve viktoriánském stylu, někdy špatné, někdy svým způsobem kouzelné. Tyto písně si lidé často zpívali doma. A pak máme tištěné sbírky písní pro harfu, kde po základním aranžmá následuje někdy až deset různých variací na tutéž melodii. To jsou tedy dostupné písemné prameny, ze kterých můžeme čerpat.    

Jak je to s velštinou? Jsou staré texty srozumitelné?

Dalším pozitivním důsledkem metodistického obrození je, že se velština jako jazyk dostala na určitou úroveň. V okamžiku, kdy byla Bible přeložena do velštiny, mohli lidé svůj rodný jazyk používat při bohoslužbách. Velštině se tím pádem dostalo určité ochrany. Ruku v ruce s tím pak šlo udržování naší úžasné bardské tradice. Wales má bohatou literární tradici, a i když třeba používáme texty, které samy o sobě nejsou příliš staré, můžeme v nich vystopovat prvky, které sahají až do středověku. Můžeme se odvolávat na básníky, jako byl Dafydd ap Gwilym, nebo můžeme jít až do 6. století a studovat poezii autorů Aneirina a Taliesina. Takto staré poezii sice už nerozumíme, tehdejší velština se od té současné velmi liší, ale můžeme odtud čerpat nějaké myšlenky. Chceme-li tedy pracovat s tradičními texty, můžeme jít až takto hluboko do historie.    

Jaké písně jste zařadili na své nejnovější album Islais a genir?

Na tomto albu sledujeme různá zákoutí života lidí ve Walesu. Jsou to písně lidí, kteří chodí do kostela a zpívají tam hymny, ale my je sledujeme spíše mimo kostel. Mnoho těch písní se pochopitelně týká zemědělského života Walesu. Shodou okolností je tam hodně písní o koních, protože lidé ve starších dobách s koni hodně pracovali. Mnoho textů jsme převzali ze současných tištěných sbírek a vedle toho máme na albu také některé vlastní texty nebo texty, které nám napsala naše kamarádka Beth Celyn, která na albu také zpívá. Když to tedy shrnu, většina textů je lidových, zpravidla z tištěných sbírek, a k tomu přidáváme svůj vlastní příspěvek k této tradici.