Sofia Labropoulou: Skutky hrdiny jsou posvátné

Rozhovor s řeckou hudebnicí Sofií Labropoulou

S albem Sisyphus slavíte úspěchy v hitparádě World Music Charts Europe. Myslíte si, že k tomu nějak pomohl i vás vydavatel, firma Odradek?

Nevím, jestli to hraje roli, ale každopádně máme s vydavatelstvím vemi dobrý vztah, je s nimi krásná spolupráce. Je to možná jediné vydavatelství, kterému můžete anonymně poslat svou práci a pak ji případně vyberou umělci, kteří už jsou součástí vydavatelství. Mně tohle naprosto vyhovuje a zároveň je to v hudebním průmyslu velmi ojedinělé. Dlouho to bylo tak, že jste musel znát někoho, kdo zná někoho dalšího, abyste se někam dostal. A nikdo vás neposlouchal. Takže myslím, že mně i Sisyfovi je tento způsob velmi blízký. 

Album obsahuje zčásti instrumentální, zčásti zpívané skladby. Někde na půl cesty mezi nimi je skladba Saba tu andriomenu (The Saba of the Brave). Jak byste ji charakterizovala?

Začíná improvizací na konstantinopolskou lyru. Dále je skladba napsaná ve stylu klasické osmanské hudby v makamu saba. Makam je výraz pro stupnici a saba právě jedna konkretni stupnice osmanské hudby. Pak se dostáváme se k amanesu, což je specifický styl sólového táhlého a procítěného zpěvu – tady zpívá vynikající zpěvačka Eleni Christou. A to pro mě dechberoucí čtyřverší „Chrabrého člověka zbraně se nesmí prodávat, měly by být v kostele a tam měly by být opěvovány, měly by viset vysoko ve věži plné pavučin, ať rez pozře železo a země zase chrabrého“ vlastně shrnuje podstatu toho, co to znamená být chrabrý, toho, co znamená hrdina. Skutky jakéhokoli hrdiny jsou velmi posvátná věc. Ve skutečnosti je to však i óda na smrt. Věci musí procházet cyklem a zemřít. Musí zemřít a dát prostor jiným věcem. Ale navždy už tu zůstanou, jejich posvátnost je v tom, že se uskutečnily a nesnažily se prosadit, což je přesný opak toho, co se v tuto chvíli děje v naší společnosti. Jsou tu určité síly, které se „zaháčkovaly“ ve vládě a na vrcholu a za žádnou cenu se ho nehodlají vzdát. Přestože vědí, že to, co se děje, není správné. Věci se mění, musí se neustále měnit, musí dávat prostor dalším věcem – je to proud, tok. Věci mají být jako řeka, mají mizet. To někteří nechápou. Sisyfos však, alespoň tak, jak ho vysvětluje Albert Camus, představuje právě to, jak by věci být měly. Neustále postupuje a dává prostor dalším věcem, stagnace tu nemá místo. Dokonce i když chceš něco zastavit, podaří se ti to na chvíli, ale není to možné navždy. 

V čem vás tedy inspiroval právě Camusův esej Mýtus o Sisyfovi?

Sisyfos v Camusově interpretaci je onen absurdní hrdina, nebo spíše hrdina, který se pohybuje v absurdním vesmíru. Je absurdní ten hrdina? Je absurdní ten vesmír? Záleží na tom, z jaké perspektivy se na to kdo dívá. Když se zamyslíme nad tím mýtem, Sisyfos je král Korintu, je považován bohy za nejchytřejšího ze všech lidí. On však přesto tuto pozici nepřijímá. Nepřijímá ji tak, že si z nich dělá legraci, podvádí je, zesměšňuje smrt. Je pronásledován, v určité chvíli ho chytnou a potrestají ho tak, že musí opakovaně vláčet kus skály na vrchol hory a v tom přichází Camus se svou interpretací, že Sisyfos je natolik silný, že přijímá tento tolik absurdní trest, který nikdo nechápe. Sotva se vyšplhá nahoru, ani si nesedne a padá zase dolů na úpatí. Camus říká: „Představuji si Sisyfa radostného, jak se při pádu dolů usmívá.” A to je způsob, kterým Sisyfos získává svou nesmrtelnost. V podstatě ho trestají tímto absurdním způsobem, ale on skrze tento trest přišel na to, jak jej proměnit v něco jiného. Ve věčnost. Je to ten cyklus, který je obsažen ve východních filosofiích. Sice procházíte tím stejným cyklem, ale pokaždé můžete vidět něco jiného. Můžete hrát každý den tu stejnou píšeň, ale každý den můžete proniknout také hlouběji do toho, co děláte. Nějakou dobu jsem žila v Turecku a přišla jsem do úzkého kontaktu s tamní kulturou a hlavně s osmanskou hudbou, kde je cyklus, periodicita, opakování velmi  důležitou součástí. Není to rutina, jak by se někdo mohl domnívat. Zůstávat u něčeho může být mnohdy velmi důležité, protože v tom jednom může být někdy obsaženo všechno. Nic není správné ani mylné, ale jde o to, jak k tomu přistupujete, ať už ke svému životu, nebo k věcem obecně.

Na albu máte řadu zajímavých hostů. Můžete je představit?

Na albu zpívají Márta Sebestyén, Eleni Christu a Christina Maxouri. Dále ze známějších muzikantů je to například Kiriakos Tapakis na arabskou loutnu, Dimitris Tsekouras na kontrabas a Vaggelis Karipis na perkuse. Zároveň bych chtěla zmínit, že obal alba stejně jako obrazy v bookletu jsou z kolekce Apnus z roku 2013 od Charise Periorellise. 

V současné době žijete ve Vídni. Co chystáte?

Rýsuje se spousta dalších zajímavých spoluprací. Vypadá to, že Vídeň je velmi příhodné místo  pro život umělce. Vidím, že se tu děje spousta krásných věcí, na rozdíl od Řecka, kde jsou přátelé muzikanti ve velmi obtížné situaci. Omlouvám se, že se k tomu pořád vracím, ale protože média tam o tom nemluví, myslím, že je velmi důležité říct, že v tuto chvíli panuje v Řecku velmi špatná situace. 

(Jde o výběr z rozhovoru, který vedl a z řečtiny přeložil Jannis Moras.)