Slyšte, lidé! – Ze světových hudebních archivů II.

Zpěvačka Rachel Gould začala vystupovat ve Spojených státech v polovině 70. let, ale o několik let později se přestěhovala do Německa, kde se seznámila se svým manželem, saxofonistou Salem Nistikem, který také pocházel z Ameriky. Po jeho předčasné smrti v roce 1991 se Rachel přestěhovala do Nizozemska, kde ještě před pár lety vyučovala na konzervatoři. Dnes žije ve Velké Británii. Nedávno byla objevena kazeta s nahrávkou z roku 1984, na které vystupují oba manželé v čele kvintetu amerických hudebníků. Album obsahuje sedm skladeb – z toho pět v plném obsazení, jednu instrumentální a jednu se zpěvem v doprovodu klavírního tria. Nedávno tato nahrávka, pořízená ve studiích Bavorského rozhlasu, vyšla poprvé oficiálně na CD pod názvem Anthology Quintet 1984.

Nově vzniklé londýnské vydavatelství Ritmo del Barrio vydalo v dubnu 2023 reedici alba Fiesta en la jungla skupiny Los Dexter’s de Uchiza z peruánské Amazonie. Nahrávka, která původně vyšla v roce 1982, nabízí zajímavou kombinaci tradičních jihoamerických rytmů s prvky rockové hudby. Základním rytmem na albu je amazonská cumbia, místy ovlivněná hudbou carimbó ze severovýchodní Brazílie. Skupina působila ve města Uchiza ve středním Peru, odkud to měla relativně blízko jak do amazonské džungle, tak na pobřeží Tichého oceánu, kde leží i peruánské hlavní město Lima. Ve své době tak představovala most, který propojoval kulturu různých oblastí této jihoamerické země. V době, kdy vznikly tyto nahrávky, stále v čele skupiny jako umělecký vedoucí a autor písní Emerson Ruiz Mosquera. Hlavním zpěvákem byl Orlando Abad, na kytaru hráli Lucho Bendezú a Javier Quiroz, na basu Alejandro Almeira, na klávesy Rufino Bustamante a na perkuse Ramon Siu a Ivan Rios.

Japonský hráč na perkuse Masahiko Togashi zemřel v roce 2007 ve věku 67 let. Na albu Song Of Soil vedle něj účinkují americký trumpetista Don Cherry, který zde hraje také na bambusovou flétnu, a kontrabasista Charlie Haden. Na tom, že se právě tato japonsko-americká sestava dala v Evropě dohromady, měli zásluhu mimo jiné japonský pianista Takashi Kako, který v té době žil ve Francii, a také mladý novinář a rozhlasový redaktor Martin Meissonier, který se přátelil s Cherrym. Album, které se nahrávalo v létě 1979 v Paříži, obsahuje šest Togashiho kompozic, postavených na improvizaci a inspirovaných japonskou lidovou hudbou. I když se natáčelo ve Francii, v té době významném evropském centru free jazzu, původně album vyšlo pouze v Japonsku. V roce 2022 vyšla jeho úplně první mezinárodní reedice.

Egyptská zpěvačka Umm Kulthum, jedna z nejslavnějších interpretek arabského světa, zemřela v roce 1975 ve věku 77 let. Od roku 1934 po čtyři dekády až do své smrti vždy v první čtvrtek měsíce pořizovala v rozhlase živé nahrávky. V tu dobu prý byly ulice arabských měst od syrského Aleppa po egyptskou Alexandrii a od iráckého Bagdádu po libanonský Bejrút a od egyptské Káhiry po marockou Casablancu prázdné, protože všichni poslouchali z rozhlasu její strhující vystoupení. Mluví se o ní jako o ztělesnění egyptské kulturní renesance a kritika zdůrazňuje jedinečnost a sílu jejího hlasu – kontraaltu. Musela prý stát minimálně metr od mikrofonu, když zpívala. Často interpretovala náročnou arabskou poezii tak, že nadchla lidi všech společenských vrstev.

V dubnu 2023 vyšlo album Ecuatoriana s podtitulem Paralelní vesmír Polibia Mayorgy 1969–1981. Mapuje tvorbu ekvádorského skladatele a hudebníka, který byl v uvedeném období součástí umělecké vlny spojující tradiční akustickou hudbu andské oblasti se zvuky syntezátorů. Polibio Mayorga byl tehdy součástí mladé generace umělců – narodil se v roce 1944 –, které fascinovala nejen moderní hudba ze Spojených států, ale také nejnovější vědecké objevy a cesty do vesmíru, a právě „vesmírné zvuky“ tehdy módních syntezátorů tyto jejich zájmy odrážely. Polibio Mayorga působil čtyři roky ve skupině Los Locos del Ritmo, z níž odešel v roce 1973 na sólovou dráhu a uplatnil se také jako autor pro další interprety. Vytvořil také úspěšnou autorskou dvojici se saxofonistou Olmedem Torresem.

Abdel Halim Hafez byl slavný egyptský zpěvák. Jeho album Mawood z roku 1971 se nedávno dostalo znovu do povědomí poté, co z něj část použil jako sampl americký rapper Jay-Z. Hafez na albu kombinuje tradiční arabskou hudbu s instrumentací obvyklou v 70. letech. V té době už měl za sebou období své největší slávy – v 50. letech se mu přezdívalo „tmavý slavík“ a v téže době se stal také oblíbeným hercem. Zemřel ve věku pouhých 48 let v roce 1977.

Skupina Andrés y sus Estrellas byla ztělesněním zlaté éry venezuelské salsy. V jejím čele stál Andrés Moros, známý pod přezdívkou Morito, který v tomto projektu spojil své síly se zpěvákem Nanem Grantem. Album z roku 1976, které nedávno vyšlo v reedici, hudebně vychází ze zvuku velkých jazzových orchestrů, okořeněných karibskými rytmy a tradiční venezuelskou hudbou. Samotný Morito začínal svou dráhu v 60. letech v barech a nočních klubech v Caracasu.

Ali Farka Touré z Mali byl považován za jednoho z nejlepších světových kytaristů. Na kytaru začal hrát v 17 letech, a to způsobem, jakým afričtí hudebníci ovládají tamní tradiční nástroje. Ještě před kytarou totiž hrál na africkou loutnu ngoni nebo na jednostrunné housle njarka. Celosvětového úspěchu se dočkal poprvé v roce 1994, kdy natočil album Talking Timbuktu. Za jeho úplně nejlepší album však publicisté považují to poslední, které pořídsil krátce před smrtí, v roce 2006, nazvané Savane. Úspěšné bylo také album Ali & Toumani, nahrané v duu s hráčem na koru Toumani Diabatém, za které africký kytarista získal posmrtně cenu Grammy. I když by se mohlo zdát, že více než 15 let po Tourého smrti je jeho tvorba důkladně zmapovaná, právě dnes vychází kolekce dříve neznámých nahrávek. Album Voyageur společně produkovali Nick Gold, zakladatel hudebního vydavatelství World Circuit, a Vieux Farka Touré, kytaristův syn, který je také úspěšným kytaristou. Album sestavili z dochovaných, ale dříve nevydaných nahrávek včetně několika duetů se slavnou zpěvačkou z Mali Oumou Sangaré.

Mohamed Abdel Wahab byl zpěvák, herec a skladatel, výrazná postava blízkovýchodní kulturní scény. Přezdívá se mu „otec moderní egyptské písně“. Původně se věnoval filmu a po návštěvě Paříže – ještě před polovinou 20. století – uvedl do Egypta žánr muzikálu. Od roku 1950 se pak soustředil především na hudbu – jednak zpíval, jednak složil více než 1800 písní, ve kterých propojoval arabské hudební kořeny se západními tanečními styly jako valsem nebo rokenrolem. Proslavil se také jako autor několika státních hymen – Tuniska, Ománu. Libye a Spojených arabských emirátů – a výrazně upravil a přepracoval také egyptskou státní hymnu. Když v roce 1991, vystrojil mu Egypt státní pohřeb, při kterém například rakev vezl vůz tažený šestispřežím. I více než 30 let po Wahabově smrti jeho tvorba na Blízkém východě rezonuje. Loni v říjnu vyšlo v reedici album, které vzniklo původně v roce 1990, tedy ještě za skladatelova života, a na kterém jeho skladby hraje izraelský loutnista Simon Shaheen. Ten začínal už jako pětiletý s houslemi, později studoval arabskou literaturu a hudbu na univerzitě v Tel Avivu a v roce 1980 odešel do Spojených států. V současné době žije v New Yorku, kde se dál věnuje hudbě Blízkého východu, kterou propojuje s jazzem a západní klasickou hudbou. I když je sám arabské národnosti, pravidelně spolupracuje i s židovskými hudebníky a je také autorem hudby k různým filmovým dokumentům. Se svou skupinou Qantara byl nominován na Grammy. Na albu, z kterého bude pocházet naše poslední ukázka, hraje skladby Mohameda Abdela Wahaba na arabskou loutnu, housle a violu. Album produkoval jeho vrstevník, světově uznávaný producent Bill Laswell.