Silent Witness: Hudební hosté často překvapují

Rozhovor s polským hudebníkem Radkem Bednarzem

Na albu Silent Witness II máte velké množství hostů. Jak album vznikalo?

Album vznikalo velmi zajímavým způsobem. Nejsem ten typ autora, který by napsal píseň a měl by hotovo. Vždy začínám od prvotního nápadu, kterým může být basová linka, rytmus nebo něco jiného. Postupně tento nápad rozvíjím, až mám pocit, že jdu správným směrem. A přemýšlím nad tím, kdo by mi mohl pomoci posunout skladbu právě tímto směrem. Často dojdu k výsledku, který je i pro mne samotného překvapivý. Každý totiž slyšíme věci trochu jinak. Na albu je například jedna píseň, kterou jsem poslal spolupracující umělkyni a ona ji slyšela po harmonické stránce úplně jinak než já. Když jsem tedy od ní dostal nahrávku, velmi mě to překvapilo, ale řekl jsem si, že je to vlastně takto také možné a že to tedy zkusíme tak, jak to navrhuje ona. Zajímavé na tom tedy je, že využívám pohled někoho jiného, který se nakonec ukáže zajímavější a nosnější než můj vlastní autorský pohled.    

Pojďme si některé skladby představit blíže. Jak třeba vznikala úvodní skladba alba Bamanan?

K ní se také pojí zajímavý příběh. Když jsem na ní pracoval, měl jsem jisté pochybnosti. Základní motiv jsem komponoval s africkou basovou loutnou ngoni, kterou mi postavil jeden z hudebníků ze skupiny Bassekou Kouyatého. Občas na ten nástroj hraju a právě na něj jsem tedy vytvořil basovou linku, která se mi líbila. Ale na píseň to bylo málo. Přidal jsem tedy baskytaru, ale úplně to k sobě nesedělo. Ngoni a baskytara pracují jinak s groovem a s harmonií a já jsem potřeboval něco, co by tyto dva prvky spojilo. A tím, kdo mi pomohl, byl izraelský bubeník Ben Aylon, který se inspiruje západoafrickou hudbou. Přišel s rytmickou složkou, která mi pomohla se posunout a skladbu dokončit. Nahrál mi ve svém studiu part senegalské bubny a já jsem je použil tak, jak mi to poslal. Už jsem to nijak needitovat, vyhovovala mi živá energie nahrávky. I když jsme spolu nenatáčeli v jedné místnosti, působilo to na mě, jako bychom hráli naživo. Nakonec jsem potřeboval něco jako třešničku navrch a k tomu mi posloužil skvělý zpěvák, skladatel a basista Moussa Diallo z Mali, který žije v Dánsku. Nabídl mi, že píseň nazpívá v západoafrickém jazyce bambarštině. Když jsem od něj nahrávku dostal, cítil jsem se povzneseně. Věděl jsem, že to je přesně to, co jsem potřeboval. Nakonec jsem tedy tuto píseň dal na začátek alba, i když jsem o ní měl původně pochybnosti a myslel jsem si, že se na desku ani nedostane. Byl to tedy pěkný zvrat.

Hudební úplně jiná je například skladba Gommel.

Ano. Jedním z hostů v ní je Erland Dahlen, jeden z nejvytíženějších muzikantů z Norska, bubeník, se kterým jsem měl tu čest koncertovat. Nahrává sólová alba a jinak hraje především s Nilsem Petterem Molvaerem nebo s Eivindem Aarsetem. Je to velmi vytížený hráč. Když jsem mu napsal, odpověděl mi, že je to dobrý nápad, ale že zrovna nemá čas jít do studia, a že by mi tedy mohl bicí nahrát doma ve sklepě. Mně se nápad, že to bude zvukově méně dokonalá nahrávka, vlastně líbil. Sám jsem chtěl do skladby přidat západoafrické bubny a zdálo se mi, že by to mohlo dohromady fungovat. Role jsme si rozdělili tak, že Erland se svými bicími určuje rytmus a já s africkými bubny dodávám skladbě na napětí. Celé to ale opět začalo od basové linky a také od nasamplovaného motivu hraného na dvoustrunnou basu, kterou používám v jiném svém projektu. Je to takový klidnější prvek, který tvoří kontrast k některým energičtějším skladbám. Jako host v této skladbě hraje Marek Pędziwiatr na klávesy rhodes a na syntezátor solina. I za tuto spolupráci jsem moc rád, a to i proto, že tato skladba se tolik liší od ostatních.   

Ben Aylon se znovu objevuje v krátké skladbě Duetto.

Ano, to je můj duet s Benem Aylonem a já jsem si původně myslel, že tato skladba bude desku zahajovat. Opět to zní, jako bychom natáčeli v jedné místnosti, ale Ben nahrávku pořídil ve svém studiu v Izraeli. Já tam hraji na krásnou starou baskytaru, jejíž fotografii najdete uvnitř obalu alba. Mám rád její zvuk. Vedle toho hraji na elektrickou kalimbu, jejíž zvuk měním pomocí efektů. Je to taková zasněná skladba.   

Zajímavá je také zpěvačka ve skladbě Legwan. 

To je Mari Kvien Brunvoll. Je zpěvačkou tria Building Instrument, ve kterém hraje s mým oblíbeným norským bubeníkem Øyvindem Heggem-Lundem, se nímž jsem také spolupracoval. Toto je právě ta skladba, kterou jsem zmínil na začátku. Měli jsme s Mari nějaké komunikační problémy, ona svou nahrávku dokončovala v poslední možný moment, když už jsme desku míchali, ale stihla mi to ještě poslat. A když jsem dal skladbu jako celek dohromady, uvědomil jsem si, že je to úplně jiná píseň, než jsem čekal. Ale chtěl jsem ukázat, jak právě Mari tuto píseň vnímala. Je to velmi citlivá a duchovní umělkyně, která zde vlastně nezpívá, ale spíše používá svůj hlas jako hudební nástroj. Takže to je zpěv, ale ne v obvyklém slova smyslu s textem, slokami a refrénem. Používá přitom elektroniku a místy její hlas zní jako smyčce. Výsledek této spolupráce se mi velmi líbil. Ve skladbě dále účinkuje můj dobrý přítel Łukasz Dembiński, který ji přizdobil zvukem handpanu. Nakonec je tedy ve skladbě poměrně dost elektroniky, ale zároveň i akustických zvuků. A to se mi velmi líbí.