San Salvador: Objevujeme archaickou hudební formu
Skupina San Salvador z francouzského kraje Corrèze se věnuje vícehlasému zpěvu pouze s doprovodem rytmických nástrojů. Zároveň na svých koncertech propaguje okcitánskou, tedy jihofrancouzskou, kulturu a tamní starobylý jazyk. Rozhovor se zakladatelem skupiny Gabrielem Durifem jsme natočili na festivalu Colours of Ostrava. Poslechněte si jej z archivu.
Rozhovor s Gabrielem Durifem ze skupiny San Salvador
Vycházíte sice z tradiční hudby, ale skladby, které zpíváte, nejsou přímo lidové. Co je tedy na vaší hudbě tradičního?
Tradiční je na naší tvorbě snaha znovu objevit archaickou a velmi jednoduchou hudební formu, kterou tvoří pouze hlas a perkuse a která byla základem lidové hudby v mnoha oblastech světa. Chcete-li se přiblížit tomu, jak hudba vypadala v nejstarších dobách, můžete si představit právě lidský hlas a údery na různé části těla, případně úder jednoho kamene o druhý. Používáme-li k vytváření rytmu bubny, už se od tohoto nejpůvodnějšího folkloru vzdalujeme, protože buben, tak jak jej známe, je moderní vojenský nástroj. Naše snaha tedy není rekonstruovat tradiční hudbu, ale zvukem se k této tradiční hudbě přiblížit.
Zpívíte okcitánsky. Jaký máte k tomuto jazyku vztah?
Je to jazyk, kterým se mluví v kraji, kde bydlíme. Neznamená to, že jím všichni v běžném životě hovoříme, ale slýchali jsme jej kolem sebe. Má pro nás tedy punc něčeho tajemného. A zároveň lidové písně, z nichž jsme si vypůjčili texty, byly psány tímto jazykem. Přišlo nám tedy naprosto přirozené dál zpívat v tomto jazyce, zvlášť když je tam právě i ten rozměr tajemství, něco zvláštního, co nám pomáhá cítit se při zpěvu naprosto svobodně.
Pro nás ve střední Evropě má okcitánština punc něčeho exotického. Vnímají ji tak i lidé v jiných částech Francie?
Ano, myslím si, že pro naše posluchače ve Francii je to také exotické. Ale zároveň jako by v těch písních nacházeli i něco málo ze sebe, něco, co se jim zdá povědomí. Vysvětluji si to tak, že jsme se opravdu pokusili odkrýt něco pradávného – slyšíte jen naše tři hlasy a bubny a nic jiného. Lidem to může připomínat například ukolébavku, kterou jim kdysi dávno zpívala babička. Daří se nám tedy vyvolat v posluchačích podobné vzpomínky, a tak je oslovujeme.
Je to jiné, zpívat francouzsky a zpívat okcitánsky?
Ano, zpívat ve francouzštině a v okcitánštině jsou naprosto různé věci. Je to, jako když zpíváte v jakémkoli cizím jazyce. Snažíte se do něj proniknout, ale nepřemýšlíte v něm přirozeně. Máte k němu tedy nutně jiný vztah než ke svému mateřskému jazyku, jinak s ním pracujete.
Vaše písně jsou dlouhé, často trvají deset i více minut. Proč?
To souvisí se způsobem, jakým tvořím. Jakmile jednou najdeme píseň nebo text, který se nám líbí, vyjdeme z něj, ale snažíme se na něj podívat z různých úhlů pohledu. Představte si to tedy tak, že tvoříme jednotlivé věty, které spojujeme do složitého souvětí. A protože já osobně moc nedokážu škrtat a vyhazovat, nechávám vše, co jsme vymysleli, a skladby jsou tedy takto dlouhé. Nicméně opakování a určitá cykličnost k lidové hudbě patří. Není tedy na škodu, když skladba nějakou dobu trvá, některé pasáže se opakují, a to až tak, že se v tom můžeme ztrácet jak my, tak naši posluchači.



Německá skupina Quadro Nuevo má nové album Inside the Island.
Konžský hudebník Kizaba vydal nové album Future Village.
Francouzský akordeonista Vincent Peirani vydal album Living Being IV