Puuluup: Folkové milostné písně jsou smutné nebo velmi smutné

Členové dua Puuluup v rozhovoru představili svou teorii o milostných písních:

„Běžně jsou na světě dva druhy milostných písní. Šťastné a smutné.  Smutné obvykle tehdy, když člověk, kterého milujete, odešel. A pak máte čas o něm psát písničky. Když jste šťastní, pak někoho milujete a logicky nemáte tolik času. A tak je písniček méně. Zároveň se to liší napříč kulturami a styly. Některé mají víc šťastných písniček, jiné více smutných. Časem jsme zjistili, že je jeden hudební žánr, který má drtivě nejvíce šťastných milostných písní. Je jím hip hop. Máme z této muziky pocit, že její interpreti mají důvod k optimismu. Miluje je spousta žen - dívky, matka. To je pro nás folkové zpěváky velmi osvěžující. U nás je to totiž tradičně naopak. Taky máme dva typy milostných písní. Jeden je smutný. A druhý je velmi smutný. Obvykle to znamená, že někdo umře. Buď ten, kdo miluje, nebo ten, kdo je milovaný. V hip hopu je to většinou více žen, které vás milují. Ve folku je to většinou jedna, kterou máte rád vy, ale ona vás ne. A když už ano, tak obvykle umírá. A někdy to pak ukončí i sám hlavní hrdina. Takže vlastně milující i milovaný.“

O místech, kde koncertují, pánové říkají:

„Můžeme hrát pro sto sedících posluchačů, kteří tiše poslouchají, ale třeba loni v létě jsme hráli na festivalu pro sedm tisíc lidí. Tam jsme dokonce zažili crowd surfing. To je to, jak muzikant skočí do publika, které si vás pak předává na zdvižených rukou a sune vás zpátky na pódium.  Bylo to velmi energické. Myslím, že takovým mým skrytým přáním je zažívat podobné koncertní situace víc a víc.“

V rozhovoru došla řeč i na jazyky:

„Ať hrajeme kdekoli, v jakékoli zemi, snažíme se k publiku mluvit jeho vlastním jazykem. A snažíme se to dělat trochu víc než jen prostřednictvím frází jako „dobrý den“ a „děkujeme.“ Loni [2023] jsme u vás byli poprvé a to bylo taky poprvé, kdy jsem se češtině věnoval. A včera [léto 2024] to bylo podruhé. Čeština je velmi krásný jazyk. Zdá se mi, že je v něčem jemnější než polština. A taky více melodický. Byla to skutečně výzva a myslím, že abych si vše lépe zapamatoval, musel bych začít trénovat dříve. Víte, estonsky mluví na světě jeden milion lidí. Takže možnost mluvit svým vlastním jazykem, je pro nás velmi silné téma. Snažíme se respektovat lidi a jazyky národů, se kterými se potkáváme. Pokud někdo mluví plynně anglicky, tak je to skvělé, ale nás vlastně různé jazyky zároveň inspirují. V našich skladbách používáme několik různých jazyků. Nejčastěji používáme jazyk improvizace. Není to žádný oficiální, zapsaný jazyk. A právě ten je inspirovaný všemi jazyky, které jsme kdy slyšeli.“