PJEV: Naše uši jsou navyklé na západní hudbu

Rozhovor s členkami chorvatského souboru PJEV

Co je jedinečného na tom, jak váš soubor pracuje s harmonií?

Naše harmonie je ve skutečnosti jednoduchá. Zpíváme v terciích, kvintách, kvartách… Ovšem co je opravdu charakteristické pro tradici, z které vycházíme, to jsou sekundy, které používáme v části našeho repertoáru. A kromě toho pracujeme také s mikrotóny. Pracujeme tedy se zmíněnými intervaly, ale ty jsou ve skutečnosti větší než v běžné evropské hudbě. Určité intervaly se učíme přímo od lidových zpěvaček, které nikdy neprošly žádnou hudební školou. To, co od nich pochybíme, pak předáváme dál, a díky nám tak toto jejich bohatství nezanikne.    

Co pro vás znamená práce s mikrointervaly?

Je to pro nás velká výzva. Naše uši jsou totiž už navyklé na západní hudbu. Některé z nás mají klasické hudební vzdělání a ty, které je nemají, jsou zvyklé na poslech dobře temperovaného západního ladění. Takže to, co zpíváme, je pro nás opravdu výzva. Práce s mikrotóny a laděním, které se od toho západního liší, je totiž něco, na co jsme si samy musely zvyknout. Ovšem čím víc se do tohoto tématu noříme, tím méně jsem přesvědčena, že máme západní hudební myšlení. Hudební svět těch žen, od kterých se učíme a které pocházejí z různých regionů, se od západního pojetí velmi liší. Je to úplně jiný svět.    

Jak jste se seznámily se saxofonistou Haydenem Chisholmem?

Jovana Lukić: S Hayden Chisholem jsem se seznámila v Bělehradu, kam se přistěhoval. Měli jsme nějaké společné projekty s jinými kapelami. Když jsem potom žila v Záhřebu a vedla už tento soubor, ozval se mi s nabídkou, že bychom mohli udělat společný koncert v rámci Jazzového týdne v Kolíně nad Rýnem. Začalo to tedy takto prostě, nebylo to nic mimořádného. Prostě jsme se sešli a společně něco udělali.   

Na albu Medna Roso vás doprovází také Kit Downs na varhany. V čem je výjimečný?

Kit hraje na varhany velmi zvláštním způsobem. Když jej posloucháte, neslyšíte typické chrámové varhany. Hraje si se zvukem nástroje, a když jej slyším, první, co mě napadne, je zvuk přistávající rakety. Jeho hra je tedy zvláštní a je samozřejmé, že se snaží nějakým způsobem přiblížit našemu zpěvu. Jeho varhany doslova dýchají, což nedokážu nijak vysvětlit. Je prostě třeba to slyšet. Ostatně ani při svých dalších projektech nepoužívá varhany klasickým způsobem. Experimentuje se zvukem, vytváří alikvotní tóny, nehraje melodie tak, jak jsme zvyklí. Když jsme s ním například hráli naposledy, prohlásil, že varhany, na které hraje, jsou už takový stařeček, který potřebuje, aby jej někdo vedl za ruku. Má tedy obrovskou představivost a vnímá každý nástroj jako lidskou bytost. A ono to tak opravdu je. Varhany, o kterých mluvím, se nacházely ve starém kostele a samy byly staré asi tři sta let. V takovém případě máte opravdu pocit, že máte co do činění s živou bytostí. A ty nástroje opravdu dýchají!   

Zpíváte lidové písně z území bývalé Jugoslávie. Můžeme poznat, která z nich pochází z které země?

V tom je právě ten vtip. My se snažíme tyto hranice, které ve 21. století existují, vymazat. Ty písně jsou si velmi podobné a naším cílem je, aby se lidé na zemi jejich původu vůbec neptali. Ale já bych tu otázku ještě posunula. Pro mě je například důležité, že písně, které zpívám, vnímám jako feministické. Jsou to písně, jejichž slova kdysi psaly ženy, a já je dnes, ve 21. století, považuji za feministický manifest. Ty ženy se nikoho nebály, měly svůj vlastní postoj k životu a chtěly, aby jejich hlas byl slyšet. To je pro mne mnohem důležitější než to, odkud ty písně pocházejí. To je sice také důležité, ale poselství těch písní je víc. Ale když se tedy vrátím k otázce původu, na první poslech to posluchač asi nepozná. Teprve tehdy, když se do písní více zaposlouchá a hudbu jednotlivých regionů si pořádně nastuduje, může poznat určité specifické rysy, které jsou vlastní některé oblasti. Časem tedy můžete přijít třeba na to, že písně z různých oblastí se svým zvukem od sebe liší. Ale na první poslech to opravdu nepostřehnete. Existují tam drobné rozdíly, ale základ je stejný. Je to, jako když se díváte na květiny. Dvě květiny se od sebe mohou v detailech lišit, ale jsou to pořád květiny.