Mahsa Vahdat a copánky jako symbol radosti

Rozhovor s íránskou zpěvačkou Mahsou Vahdat

Jak začala vaše spolupráce s norským sborem SKRUK?

Tento sbor jsem poprvé slyšela před mnoha lety v rámci projektu, který realizovali s ázerbájdžánskými hudebníky. Myslím, že to bylo něco spojeného s původem naší země – ten projekt měl norský název, ale už si jej nepamatuji. Jen vím, že to album se tehdy stalo velmi populárním mezi lidmi v Íránu. Já jsem o tomto sboru tehdy nic nevěděla, jen jsem slyšela jejich hudbu a moc se mi líbila. Až později jsem zjistila, že spolupracovali se stejným producentem, se kterým pracuji i já – s norským producentem Erikem Hillestadem. Jednou jsem se totiž Erika zeptala, jestli tento sbor zná, a on mi odpověděl, že jejich hudbu produkoval. A pak mi navrhl projekt I vinens spail, V zrcadle vína, můj společný projekt se sborem SKRUK, založený na básních Háfize a Rúmího. Erik s nimi hodně pracoval, stejně jako se mnou a s mou sestrou Marjan, a tak nám tuto spolupráci doporučil. Erik Hillestad se velmi dobře vyzná v perské básnické tradici, a dokonce některé básně překládal. Já jsem složila většinu melodií a použila jsem i některé tradiční motivy, zatímco Erik přizpůsobil texty hudbě. Pianista Tord Gustavsen, se kterým jsem vystupovala i na vašem festivalu, pak hudbu aranžoval pro sbor, klavír, kontrabas a perkuse. 

Jak vznikalo album Braids of Innocence? 

Začali jsme na něm pracovat v době, kdy jsme s manželem, který je skladatel, postupně opouštěli Írán. Od roku 2015 jsme tam žili jen občas, ale od roku 2017 jsme už většinu času mimo. Můj manžel musel kvůli mně opustit svou práci univerzitního profesora – právě proto, že jsem v Íránu zpívala. Kvůli silnému tlaku ze strany úřadů jsme nakonec museli odejít. Měla jsem na výběr – buď budu mlčet, nebo odejdu. A protože si neumím představit život bez zpěvu, rozhodla jsem se odejít. A tak jsme odešli. V těch letech jsme hluboce prožívali pocit odloučení – cítili jsme je až do hloubi srdce. Když jsme pak začali pracovat na těchto projektech, byli jsme v Berkeley v Kalifornii, stále velmi blízko domovu v myšlenkách. Začala jsem skládat melodie a oslovili jsme školní sbor, se kterým jsme už měli krásnou spolupráci. Dirigent byl z této nové spolupráce nadšený. Můj manžel napsal některé texty a na albu jsou také básně Rúmího a jednoho současného básníka. 

Jaký příběh se váže k názvu alba a titulní písně?

Píseň Copánky nevinnosti je inspirovaná mou vzpomínkou z Teheránu z doby, kdy mi bylo 10 nebo 11 let. Můj strýc byl tehdy politickým vězněm v nechvalně známé věznici Evin. Šla jsem jej do vězení navštívil. Měla jsem tehdy dlouhé vlasy. Moje matka mi je běžně zaplétala do dvou copů, ale když jsme šly na nějakou slavnostní událost, udělala mi třeba deset nebo více copánků. Když jsme se chystaly na návštěvu strýce – jejího bratra – ve věznici Evin, rozhodla se mi vlasy upravit právě tímto způsobem. Tehdy tam bylo vězněno mnoho politických vězňů, a bohužel stále je. Jako dívka jsem musela mít hlavu zahalenou. Když jsme přišly do vězení, setkání probíhalo přes skleněnou přepážku a mluvili jsme spolu přes telefon. Byli tam i další političtí vězni. A pak, v jednom krátkém okamžiku, moje matka na pár vteřin nadzvedla můj šátek a ukázala mé copánky strýci, aby ho potěšila. Upravila mi vlasy opravdu speciálním způsobem, a když to strýc viděl, později nám řekl, že si toho všimli i ostatní vězni. Řekli mu, že ten moment jim rozjasnil den, přinesl radost. Tato vzpomínka mě nikdy neopustila. Toužila jsem ji proměnit v píseň. Požádala jsem tedy svého manžela, Atabaka Elyasiho, který je také básník, aby napsal text inspirovaný tímto příběhem. On jej napsal, já jsem k němu složila melodii, a on poté vytvořil aranžmá pro sbor a harfu. Tak vznikla první píseň alba. 

Dostali se k albu i posluchači v Íránu?

Před několika lety, když jsem to album vytvářela, sociální média ještě nebyla tak silná. Dnes jsou však mnohem vlivnější, i když v Íránu mají lidé omezený přístup k platformám jako Spotify nebo YouTube. Mohou k nim sice získat přístup pomocí VPN, ale není to pro ně snadné. Přesto vím, že album bylo velmi pozitivně přijato mezi mnoha lidmi v Íránu. Bylo to pro ně velmi silné a dojemné, i když bohužel nemáme přímé spojení, protože nemám možnost tam koncertovat. Správně by lidé měli mít možnost si album koupit v obchodech s cédéčky nebo snadno streamovat. To ale není možné. Ale ti, kdo nás sledují, si album opravdu zamilovali. Bylo to pro mě i pro mého manžela Atabaka velmi silné a speciální. Byla to jedna z našich nejúplnějších a nejbližších spoluprací. Na tomto projektu jsme pracovali tři roky.

Dlouhodobě spolupracujete s jazzovým pianistou Tordem Gustavsenem. Jaké výzvy pro vás tato spolupráce přináší?

Tord Gustavsen má velmi zvláštní přístup k hudbě a harmonii. Samozřejmě je jazzový muzikant, ale zároveň čerpá z bohaté tradice norské lidové hudby a také z liturgické duchovní hudby. Je to také fantastický improvizátor. Když spolupracujeme nebo hrajeme, přesahuje to všechny tyto vlivy a styly. Během těch let jsme se naučili, jak spolupracovat a jak vést dialog. Na začátku to nebylo snadné, když jsem před více než dvaceti lety začala dělat tyto mezikulturní spolupráce, ale postupně jsme se víc a víc učili, a s Gustavsenem se to stalo organičtější, přirozenější. Teď už víme, jak se navzájem propojit. Jeho smysl pro hudbu je obrovský. Je otevřený experimentování. Vytvořili jsme mezi sebou velmi, velmi zvláštní dialog, který jde za všechny konvence, které se týkají harmonie, jazzu, stylu. Takže jde o velmi osobní přístup, jak z jeho, tak z mé strany. Našli jsme způsoby, jak spolupracovat. Je pravda, že někdy se spolupráce s mnoha muzikanty nevyvine příliš dobře. Ale Tord je jedním z těch, kteří mají hluboký, opravdu hluboký cit pro hudbu a také výjimečný způsob naslouchání. Hodně poslouchá a je skvělý improvizátor. Byla to pro mě vždy skvělá výzva, když jsem spolupracovala s těmito umělci napříč kulturami. Třeba i s Kronos Quartetem, který pracoval s mnoha různými muzikanty. Způsob, jakým nás jeho členové naslouchali, a jak jsme se vzájemně učili, to je něco velmi speciálního. Je to velmi důležité, když obě strany jsou otevřeny novým experimentům, naslouchání a citlivosti.