Leyla McCalla: Báli jsme se, co Trump provede

Rozhovor s americkou zpěvačkou Leylou McCalla

Vaše album z roku 2019 se jmenuje The Capitalist Blues, ale zdaleka není čistě bluesové. Co pro vás blues jako žánr a jako slovo znamená? 

Slovo blues v kontextu mého posledního alba odkazuje k roli africké diaspory v americké hudbě. Tato hudba se zrodila z boje a ze zármutku a dnes je součástí určitého společenského procesu. Mé album rozhodně není po formální stránce bluesové, ale tento výraz jsem použila z důvodu určité sentimentality, kterou odráží.

Vidíte, a mně říkalo už několik bluesových umělců, že blues vnímají spíš jako hudbu radostnou, veselou… 

Ano, hudba ve vás opravdu může vyvolat radost navzdory všem těžkostem života. Hudba je přirozený lék proti bolesti. Je to něco, co nám pomáhá lépe žít naše životy, bojovat naše boje a samozřejmě i prožívat naše radosti. Nejde to od sebe oddělit, všechny tyto emoce s hudbou samozřejmě souvisejí.

Nedávno jste hostovala na albu HaitiaNola haitské skupiny Lakou Mizik, která se pokusila ukázat příbuzné rysy v hudbě Haiti a Louisiany. Jsou si tyto kulturní tradice opravdu tak blízké? 

Ano, hudba Haiti a Louisiany vyvěrá opravdu z téhož pramene. Mezi těmito dvěma oblastmi existují velmi silná historická a kulturní pouta. Mně osobně pak můj život v Louisianě pomáhá vyrovnat se s mými haitskými kořeny. A sama z toho pak těžím a snažím se propagovat tuto společnou historii. A díky znalosti historie se mohu více dozvídat o světě, ve kterém žijeme. Tato část dějin byla dříve často stigmatizována vinou protičernošských nálad ve společnosti. A já dnes považuji za svůj možná největší úkol vytvářet prostor pro svobodnou konverzaci o těchto tématech. Na albu Lakou Mizik přitom nejde o nic jiného. Mnoho umělců se spojilo proto, aby ukázali, že haitská hudba je důležitou součástí kultury Louisiany a že by se o tom mělo více mluvit. Měli bychom tuto hudbu více hrát a měli bychom se jí snažit porozumět, protože je součástí naší identity.    

Vraťme se k vašemu albu The Capitalist Blues. Druhou část jeho názvu jsme si už rozebrali, ale co ten kapitalismus? 

Píseň Capitalist Blues jsem začala psát v době, kdy jsem se dlouhodobě snažila vyjádřit svou frustraci. Frustraci z toho, jak na nás okolní společnost tlačí, abychom se podvolili jejím standardům a abychom byli úspěšní. A právě z tohoto neustálého tlaku vznikla tato píseň. Nakonec jsem se rozhodla takto pojmenovat i celé album, protože všechny písně, které jsem se na ně rozhodla zařadit, pod tento souhrnný název „kapitalistické blues“ dobře zapadají. Všechny vlastně pojednávají o tomto tlaku ze strany našeho okolí. Společnost po nás žádá, abychom měli víc a víc peněz, abychom hromadili další a další majetek a chtěli stále víc a víc. Já to považuji za nemoc tohoto světa. Bohaté korporace mají peníze, a tím pádem mají i moc. Majetek je propojený s politikou a ti, kteří mají peníze, se nás snaží indoktrinovat a přesvědčit, že právě toto je štěstí. Jenže to není pravda. Štěstí jde ruku v ruce s bezpečím a naše dnešní společnost bezpečná není. Z touhy po dalších a dalších věcech vznikají deprese a smutek. Bohužel západní společnost na těchto principech stojí – mít víc a víc majetku, být co nejúspěšnější, nejmocnější… Vykořisťovat druhé, aby nám bylo lépe. Celý ten slavný „americký sen“ je klam. Prý, že když budete tvrdě pracovat, dosáhnete svých cílů. Jenže ti, kdo z toho všeho těží, nejsou ti, kdo pracují. O takovém kapitalismu tedy zpívám ve svých písních a chtěla jsem to s lidmi sdílet.     

Toto vaše album vzniklo v době administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Předpokládám, že nejste jeho fanynkou. Ale jak vnímáte současnou éru Joea Bidena? 

Víte, život v době Trumpovy administrativy byl mimořádně vyčerpávající. Prakticky denně se ve zprávách objevovaly nové a nové šokující informace, báli jsme se, co dalšího prezident provede. Lidé z toho byli unavení, ale zároveň v této době sílila řada důležitých hnutí ve společnosti. Na dnešní situaci je smutné, že se lidé utěšují, že je v prezidentském úřadě někdo jiný a necítí už takovou potřebu mluvit a přemýšlet o tom, jak svět zlepšit. Já nejsem žádná velká Bidenova fanynka, ani nejsem jeho velký kritik. Ale mám pocit, že ani současná administrativa nepodporuje snahy o odstranění všech nespravedlností. Žijeme tedy ve zvláštní době, kdy navíc probíhá pandemie. Nerovnosti ve společnosti jsou zřejmé – kdo má například přístup k vakcíně a kdo ne a podobně. Obávám se však, že tyto otázky si už dnes lidé tolik nekladou, protože ztratili společného nepřítele, vůči kterému se vymezovali.