Julia Ulehla: „Zabil jsem galánku“ jsou velmi silná slova

Úryvky z rozhovoru s Julií Ulehla a Aramem Bajakianem ze skupiny Dálava

Julia: „Účastnila jsem se v Kanadě indiánského obřadu. Jeden ze starších kmene mi řekl, že mu moravské písně, například ty, v jejichž textech se vyskytuje orel, velmi připomínají písně původních obyvatel západního pobřeží Severní Ameriky. Začala jsem tedy přemýšlet nad tím, jak text ovlivňuje melodii. V mnoha moravských písních se zpívá o orlech nebo o vlaštovkách. Jednou jsem si zpívala venku a zrovna letěly vlaštovky. A já jsem si uvědomila, že melodie písně Lítala vlaštověnka lítala jako by se způsobem, jakým létají, souvisela. Jako by mi přímo ten pohyb napovídal, jak mám zpívat. Etnoložka Lucie Uhlíková mi na to řekla: „Já nevím, to tak asi nebude. Taková souvislost tam nemůže být, protože spousta různých textů se zpívá na jednu melodii.“ Ale já s tím nesouhlasím. I kdyby to byla pravda, kontakt s přírodou a třeba způsob, jakým zpívají ptáci, pro nás má nějaký smysl. V každé lidské kultuře jsou důležité vztahy a významy a nějaké propojení s přírodou tady určitě existuje. Na albu máme píseň „Fašanku, fašanku, zabil jsem galánku“, což jsou velmi silná slova. Ve Vladimírově sbírce pak najdeme další texty na tutéž melodii, například „Hody, milé hody“ nebo „Má stará mamičko, až já od vás půjdu“. Tyto písně se od sebe sice liší, ale když se podíváte na všechny najednou, zjistíte, že každá z nich popisuje nějaký hraniční stav. V jednom případě se dívka loučí s rodiči a odchází od nich. V druhé písni muž zavraždil svou lásku. A ve třetí je muž, který nespal několik nocí, protože slavil hody. Snažím se tedy v těch písních hledat nějaké společné vzorce, nějaké vztahy mezi nimi.   

Julia: Myslím, že způsob, jak s písněmi pracujeme, se změnil. Rozdíl mezi první a druhou deskou je v tom, že nyní jsme do práce skutečně hlouběji ponořeni a – nevím, jak bych to řekla přesně –, ale i zde mám pocit určité osobní a také kolektivní přeměny. Vnímám tam určitý proces, možná energetickou změnu, něco, co se děje s těmi písněmi, když s nimi pracujeme. Mám téměř pocit, jako bych s písněmi komunikovala a chtěla je někam posunout. Jako bych jim říkala: „Písni, jak chceš vypadat?“ Je samozřejmé, že když na něčem pracujete dlouho, nutně jdete dál a víc do hloubky. Zdá se mi, že materiál, který zpracováváme, je nyní mnohem pružnější. Nemusíme na něj jít s takovou silou jako dřív, jde to všechno jednodušeji. A pak mě napadá ještě jedna věc. Zrovna včera jsme měli společný koncert s Petrem Mičkou a jeho Horňáckou muzikou. A pro mne i pro Arama to bylo až neskutečně silné, moci se ponořit přímo do těch písní, což byl také rozdíl oproti našemu dřívějšímu pojetí. Vnímám to tedy jako proces a netuším, jaký bude další krok.

Aram: Jsou kapely, které prostě přijdou, zahrají skvěle, ale je to stále stejné. Já bych si přál, aby z našich vystoupení měli posluchači dojem, že je to pokaždé trochu jiné. Jednak částečně improvizujeme, ale především se snažíme zdůraznit, že ty písně jsou stále živé. Je těžké to vysvětlit. Samotná technika hry je samozřejmě důležitá, ale my se soustředíme i na ten konkrétní okamžik, na to, že píseň je živá a jakým způsobem je živá právě teď. Stalo se nám například, že píseň, která je obvykle velmi hlasitá, vyžadovala, abychom ji při jednom konkrétním koncertě zahráli potichu. A najednou se něco začalo dít. A právě k těmto věcem se snažíme být otevření.        

Aram: První album jsme natočili se dvěma houslisty a s výborným kontrabasistou. Já mám kapelu Kef, se kterou hraji arménskou hudbu, a spoustu dalších projektů včetně už zmíněné spolupráce s Johnem Zornem. Z těchto mých dalších aktivit tedy pocházeli naši spoluhráči na novém albu. Jsou to všechno skvělí hudebníci. Já potřebuji, aby lidé, s nimiž spolupracuji, hráli nejen dobře, ale je pro mne také důležité, jací jsou to lidé. Například klávesista, který účinkuje na albu The Book Of Trasnfiguration, je nejtišší osoba, jakou znám. Je takový chladný a my jsme jej přímo museli nutit, aby se trochu víc odvázal. A nakonec je to, co na albu předvádí, neuvěřitelná síla! Podobně i basista, který velmi obohatil píseň Dyby ňa moja maměnka stará. Máme prostě štěstí na dobré lidi kolem sebe, kteří jsou navíc otevření a citliví. Chápou, že moje snaha je co nejlépe doprovázet Juliin zpěv a oni to dělají také tak.