Julia Ulehla: V písni jsou ukryty síly

Rozhovor s duem Dálava (Julia Ulehla a Aram Bajakian)

Julie, v minulosti jste se pohybovala v prostředí klasické hudby a experimentálního divadla. Vvnímáte projekt Dálava jako součást téhož hudebního nebo kulturního okruhu, ke kterému jste patřila dříve, nebo jsou to dva oddělené světy?

J: Je to rozhodně stejný hudební svět a obojí se prolíná, i když to pro mne představovalo úplně nový terén, který jsem v oblasti klasické hudby nebo experimentálního divadla neměla možnost poznat. Ve Workcentru jsem pracovala především s rituálními písněmi ze západní Afriky a Haiti a také s písněmi z Jihu Spojených států. Zpěv je určitý typ kontaktu mezi člověkem, který zpívá, a samotnou písní. V písni jsou ukryty určité síly a člověk by měl umožnit té části sama sebe, kterou obvykle kontroluje, aby se nechala těmito silami ovlivnit a aby jím mohla píseň sama znít. Snažila jsem se tedy využít tyto zkušenosti z Workcentra a najít způsob, jak podobně pracovat s písněmi, které jsou součástí mé osobní historie a souvisejí s určitou částí mé rodiny. Ale měla bych také dodat, že album je složeno z hudebních vlivů, které jsem načerpala nejen já, ale i Aram a ostatní hudebníci. A jsou na něm pochopitelně i vlivy vážné hudby, především v písni Hory hučá. Všechno to spolu tedy souvisí.

S lidovou hudbou souvisí i tanec. Měla jste možnost pochytit něco z moravských lidových tanců? Naskakují vám při zpěvu automaticky některé pohyby?

J: Nesnažím se vědomě napodobovat pohyby, které jsem někdy viděla, ale zároveň se při zpěvu nějak pohybuji, protože ty písně mají v sobě pohyb přímo zakódovaný. Někdy se skutečně stane, že při zpěvu mé tělo začne vytvářet konkrétní artikulované pohyby, ale nedokážu určit, zda jde o prvky autentického tance. V květnu [2016 – pozn. autora] bych měla jet do České republiky na terénní výzkum a budu tedy snad schopna odpovědět konkrétněji, nakolik se skutečně blížím tradičním podobám tance. Ale zmínila bych ještě jednu věc. Můj pradědeček Vladimír Úlehla popisuje ve své knize Živá píseň určitý druh houpání, který pozoroval při zpěvu u mladých i starých lidí. A musím říct, že to sama u sebe často pozoruji také.

Arame, v čem je podle vás hlavní rozdíl mezi arménskou a moravskou lidovou hudbou?

A: To je těžká otázka. Vlastně nepřemýšlím o rozdílech. Snad bych řekl, že když hraju arménskou tradiční hudbu, hraju rytmičtěji. Ano, ty nejvýraznější arménské písně jsou velmi rytmické, taneční, naopak u moravských písní rytmus není tak důležitý, jsou spíše melodické. Ovšem i v arménském folkloru máme velmi melodické písně – s doprovodem flétny duduk.
J: A na Moravě existuje i velmi rytmická hudba.
A: Ano, přesně tak. Nedokážu takhle hledat rozdíly.

Každý z vás dvou vzešel z jiného uměleckého prostředí. Narazili jste při společné práci na nějaké zásadní problémy?

J: Aram a já vnímáme umění podobně. Rozdíl je možná v tom, že já jsem přišla z Workcentra, kde jsme rok a půl zkoušeli před prvním veřejným vystoupením. Byla jsem tedy zvyklá na představení opravdu dlouho pracovat předtím, než jsme je někomu předvedli. Aram má úplně jinou zkušenost.
A: Moje kariéra hudebníka v New Yorku mě dovedla přistupovat k věcem trochu jinak. Nedávno jsem měl například vystoupení v Itálii s Frankem Londonem a jeho Glass House Orchestra. Cvičili jsme jen půl hodiny v zákulisí těsně před představením, a to poté, co jsme spolu šest měsíců vůbec nehráli. Můj přístup je tedy jiný než Juliin.
J: Ale podařilo se nám najít společnou cestu.

Arame, hrajete jako kytarista moravské lidové písně jinak? Vnímáte v nich například nějaký druh křehkosti, který by se neměl úpravou rozbít?

A: Ne, nehraji je jinak. U jakéhokoli druhu hudby je pro mne především důležité, aby ta hudba byla živá a spojená s tím konkrétním místem a časem. Někdy to znamená hrát něco krásného, jako například v Hájíčku zelený, kde hraju jen jednoduché akordy. V Hory hučá jsem naopak cítil, že text je násilný, a tak jsem to v hudbě vyjádřil hlukem. Když je píseň křehká a má jemnou melodii, mohu se pokusit tento aspekt zdůraznit. Ale někdy je také hezké rozbít, co je křehké. Já jsem se nikdy nesnažil obnovit to, co dělali tradiční moravští hudebníci. Byli jsme na festivalu ve Strážnici a ty kapely se mi líbí. Ale nemám zájem se je snažit kopírovat, protože by to bylo nepravdivé. Dálavu dělá zajímavým projektem to, že jsme Newyorčané. Bereme si melodie, a snažíme se ukázat, co s nimi můžeme udělat z naší perspektivy. V New Yorku slyšíte neustále a všude hiphop a latiny, úžasné rytmy. Město má konstantní hluk. To je perspektiva, kterou máme. Je to, jako kdyby tradiční moravská kapela měla nahrát album ghanské hudby. Přinesli by jiný pohled, takový, který ghanská kapela možná nikdy neviděla. O něco takového jsme se snažili a dělali jsme to s velkou láskou. Moravské melodie jsou krásné a jejich texty hluboké.