Jono Heyes a devět cest do nitra

Rozhovor s písničkářem Jonem Heyesem z Nového Zélandu

Vaše nové album se jmenuje 9 Pilgrims (Devět poutníků) a obsahuje devět písní. Znamená to tedy, že jednomu poutníkovi odpovídá jedna skladba?

Ano, přesně tak. Ten koncept je naprosto jednoduchý. Každou píseň na albu můžeme metaforicky vnímat jako jednoho poutníka, který je na cestě někam do nitra. Zvnějšku to možná vypadá, že každá z cest vede někam jinam, ale ve skutečnosti je to zřejmě jediná cesta, která míří k jednotě nebo k něčemu, co můžeme nazvat univerzálním vědomím nebo Bohem. V každé z písní má tato jednota jinou tvář, ale všechno jsou to tváře Boha nebo univerzálního vědomí.

A bylo od počátku jasné, že písní bude právě devět?

Především bych měl říct, zda šlo o vědomou, nebo nevědomou záležitost. Na písních obvykle píšu delší dobu. Například druhá skladba na albu, Mama Yeva [jeva], ve které vnímám Zemi jako vrstvu vědomí, vznikala sedm nebo osm let, než jsem si za ní skutečně stál. Podobně to bylo i s názvem alba – idea čísla devět se vynořovala postupně. Devítka v sobě skrývá určitou integritu. Je to zajímavé číslo a já k němu mám zajímavý vztah. Vzpomínám si na okamžik, kdy mi jako malému klukovi otec vysvětloval, že devítka má „zázračnou“ vlastnost: Když ji násobíte, čísla rostou – 9, 18, 27, 36, 45…, – ale zároveň v sobě obsahují řadu číslic, které jdou sestupně: 9, 8, 7, 6, 5… A právě to, jak se násobky devíti pohybují současně oběma směry, mi připadá jako nějaká magie. Fascinuje mě to. Zároveň však nevím, jestli se idea devíti nevynořila odněkud z mého nevědomí. V každém případě jsem si s významem tohoto čísla chtěl hrát.

Na albu s vámi spolupracuje novozélandský skladatel Trevor Coleman…

Ano, je to pozoruhodná postava, úžasný jazzový skladatel, který byl za své filmové kompozice třikrát nominován na Emmy a spolupracuje s National Geographic na dokumentech o přírodě. Já jsem jej potkal asi před sedmi lety při jednom vystoupení na univerzitě a hned jsem věděl, že to, co dělá, se mi líbí a že bych to chtěl více prozkoumat. Mimochodem Trevor nedávno dokončil úžasný projekt, ve kterém se snaží probádat téma polyrytmů a polycyklů. Použil v něm různé sekvence čísel, které se vzájemně překrývají. A já cítím jako požehnání, že Trevor toho tolik ze svého umění přinesl mé album – svou duši, svůj důvtip, svou jazzovou tvořivost. Velkou část sól na albu hraje právě on.

Na posledním albu zmíněného cyklu polyrytmů Trevora Colemana se objevuje česká zpěvačka Beata Bocek, kterou jste před časem s Colemanem seznámil. Teď zpívá i na vaší novince. 

Beata zpívá právě v písni Mama Yeva, kterou otevírá něčím, co bych možná – když si vypůjčím termín z indické hudby – nazval „alap“. Jedná se o hudební improvizaci, v níž se zpěvák snaží napojit na duchovní zdroj. Beata zpívá ve svém vlastním jazyce ještě předtím, než začne samotná píseň, a já cítím, že je silně napojena na něco, co nás přesahuje. Jsem tedy přesvědčen, že právě ona je tou správnou osobou, kterou jsem potřeboval, aby tuto píseň uvedla.

S jakými dalšími lidmi spolupracujete?

Mezi všemi umělci, s nimiž spolupracuji, je tedy nějaké emocionální propojení. Zmínil jsem už, že Trevor pracuje pro National Geographic. Hráli s námi lidé, kteří jsou současně odborníky na ekologii nebo přírodní vědy. To je pro mne důležitější než jednoduchost nebo složitost. Možná to někomu bude připadat zvláštní, ale pro mne je to naprosto evidentní a přirozené a doufám, že i naši posluchači s námi mohou tyto pocity sdílet. Ostatně některé texty mých písní jsou naprosto přímočaré a odkazují k lidem, kteří mě inspirovali, ať už v dějinách, nebo v současnosti. Jsou mezi nimi postavy z politiky i ze sociální sféry jako Martin Luther King, Julian Assange nebo Rongomai Te Whiti, což byl velmi slavný maorský vůdce, o němž se říká, že inspiroval Gándhího. Když totiž přišli Angličané, aby obsadili maorskou vesnici Parihaka, Rongomai Te Whiti se rozhodl, že s nimi nebude bojovat, ale že nejlepší řešení bude, když se s nimi pokusí spřátelit. Poslal k nim tedy děti s cukrovím a pokusil se jednat po dobrém. Nakonec byl uvězněn více než tisíc kilometrů od domova. Já mu vzdávám poctu v písni Kia Ora, a to mimo jiné proto, že sám jsem žil nedaleko od jeskyně, kde žil jako otrok. Mám tedy k jeho příběhu a vůbec k maorské kultuře hluboký vztah.