Jak se vám líbí – žalozpěvy Xanthouly Dakovanou

Xanthoula Dakovanou je hudebnice, lékařka, muzikoterapeutka a psychoanalytička. V úvodu rozhovoru vypráví: „Mám takovou specifickou identitu, hodně mě zajímá tradice, ale zároveň jsem člověk dneška. Nemůžu dělat čistou tradici, ani mě to nezajímá. Umělecky mě zajímá nová tvorba, chci pracovat s problémy, které má člověk dnes, a tím pádem dělám to, co dělám. Poté, co jsem dokončila studium medicíny, jsem se přestěhovala do Paříže, kde jsem studovala muzikoterapii a udělala jsem si tam doktorát z psychoanalýzy a hudby. Vedle toho jsem tam vytvořila většinu své diskografie, která se točila okolo nových skladeb na bázi balkánské hudby. Aktuální album Lamenta přišlo v době, kdy už jsem byla z Paříže zpátky v Řecku a myslím, že to nebylo náhodné. Podvědomě jsem chtěla něco vytvořit ve své rodné zemi a tak jsem se vydala do vesnice Kerasovo v Epiru, kde jsem uspořádala hudební festival s hudebníky z celého světa, ale především z Řecka a z Balkánu.“

 O svém nové albu dále říká: „Jsou to všechno skladby inspirované žalozpěvy. Vybrali jsme takové, které mluví o fyzické smrti, ale hodně se dotýkají také vykořenění a odchodu z rodného kraje do ciziny za lepším. Například skladba Mariola je upravená tradiční píseň. Druhá píseň alba je čistě tradiční instrumentální improvizovaný žalozpěv pro klarinet. Nahrál ho vynikající Petros Filipidis. A třetí skladba s názvem Tin ammon ammo pigena je nová skladba inspirovaná stejnojmennou písní ze severního Epiru. Zpívá se v ní o ženě, která kráčí po břehu a hledá svého muže, kterého si vzalo moře.“

Protože hudebnie na svém albu čerpá z lidové hudby oblasti Epiru, v našem rozhovoru tento folklor blíže představuje: „Lidová hudba z Ipiru je velmi specifická. Především je to jediná hudba v Řecku, která je polyfonická. Časté jsou tam polyfonické pěvecké skupiny složené pouze ze zpěváku, přibližně 6 až 8 lidí, takový malý smíšený sbor. Hudba z Epiru je pentatonická, tedy založená na pětistupňových stupnicích. Hlavním sólovým nástrojem je klarinet, který následují další nástroje jako housle, loutna a někdy také akordeon. 
Obecně lze říci, že je to velmi zasažený a zraněný kraj, který v posledních staletích hodně trpěl a byl zároveň z posledních, které byly osvobozeny od osmanského jha. Po všech těch válkách, které se tam udály, a to i ve 20. století, zažil masové odchody do ciziny. Nejčastěji odcházeli muži za prací a vraceli se vždy jednou za čas. Tato zkušenost z dlouhodobých odloučení se do tohoto kraje také výrazně zapsala. Toto album si klade za cíl ukázat, jak prostřednictvím hudby dosahujeme katarze. Naším cílem není jen pláč jako takový. Naším cílem bylo tuto hudbu vzít a podívat se, jak funguje v místní komunitě. Prostřednictvím hudby se bolest sdílí a zároveň se ten osobní zážitek dělí mezi všechny přítomné a přináší tak člověku katarzi. O to se tedy snažíme i my s naším albem. A to, co si přejeme i na představeních, která děláme spolu s tanečníky, je, aby skrze hudbu a tanec bolest odešla a abychom dosáhli katarze v aristotelovském smyslu tohoto pojmu. A posléze abychom se dali do tance a  abychom dosáhli extáze a plného života. Není totiž možné, abychom byli živí bez toho, abychom se zbavili bolesti a aby z nás byla vykoupena spolu s pocitem ztráty.“