Ilkka Heinonen: Sólová hra je důležitá disciplína

Rozhvor s finským hudebníkem Ilkkou Heinonenem

Proč jste se rozhodle své album Käki pojmout jako sólové?

Sólovou hru na jeden nástroj považuji za královskou disciplínu instrumentální hudby. Také přitom zvýrazním zvuk tohoto nástroje se všemi jeho vlastnostmi – v celé jeho drsnosti, kráse i křehkosti. Sólová hra upozorňuje na ty nejlepší vlastnosti nástroje. To je jedna myšlenka. Druhá pak spočívá v tom, že právě při sólové hře mohu ukázat určitou hudební kulturu v její čisté podobě. Jakmile by se přidal další nástroj nebo zpěv, už by zážitek nebyl tak intenzivní, už by to bylo rozředěné a krása nástroje by tolik nevynikla.    

Jak jste se dostal k lyře jouhikko?

Myslím, že jsem se k tomuto nástroji poprvé dostal v roce 2001. V té době jsem studoval hru na kontrabas. Můj kamarád si tehdy vyrobil jouhikko a půjčil je Pekkovi Käppimu, který v té době také začínal svou hudební kariéru. Oběma nám ten nástroj přišel zajímavý. Navíc měl takový zvláštní zvuk, drsný, svým způsobem brutální, ale zároveň křehký a krásné. Pomyslel jsem si, že na tom nástroji musí být něco zvláštního. A od té doby – je to tedy už více než dvacet let – se snažím objevovat krásy tohoto nástroje.    

Jakou roli hrála při vzniku alba postprodukce?

Post-produkce je na tomto albu jen minimum. Samotné natáčení probíhalo téměř rok a půl a přecházela mu velmi pečlivá příprava technického vybavení. Zkoušel jsem například různé mikrofony a testoval akustiku. Dodatečně jsem nic nenahrával a nevylepšoval. Veškerá post-produkce spočívala ve střihu nahraného materiálu. Ale i střihů bylo minimálně. Když totiž natáčíte sólový nástroj, každá nahrávka jedné skladby zní trochu jinak, a není tedy možné tyto jednotlivé pokusy navzájem kombinovat. Dodatečně jsem tedy pouze pracoval se zvukem tak, abych například navodil představu akusticky malého kostelíka ve Finsku v 16. století. To byla jediná velká věc, o kterou jsem se pokusil ve fázi post-produkce: vytvořit nádhernou chrámovou akustiku.    

Hrajete instrumentální skladby. Vnímáte za nimi nějaké příběhy?

Příběhy, které jsou za jednotlivými skladbami, jsou pro mne mimořádně důležité. Je dobré znát historický kontext, vědět, při jaké příležitosti se tyto skladby v minulosti provozovaly a jak k tomu přistoupit dnes. To všechno je opravdu velmi důležité. Jak už jsem řekl, některé skladby na albu vznikly v náboženském prostředí. Já je sice nehraji v duchovním kontextu, ale je vhodné znát tento jejich původ. Člověk takovou skladbu plně ocení právě jen tehdy, když bude vědět, v co věřili lidé, kteří ji původně interpretovali, jakým způsobem ji zpívali a co přesně znamenal její text, i když já dnes tuto skladbu hraji v instrumentální podobě. To vše pro mne hodně znamená – historický kontext, emocionální kontext i regionální kontext. Každý z těchto jednotlivých kontextů přináší nějaké emoce a já z nich vytvářím svůj vlastní způsob, jakým skladbu interpretuji. Výsledkem není pouze hudba k tanci, ale hudba, při jejímž poslechu prožíváte něco posvátného.    

Na albu použiváte šest různých lyr. Hrajete tyto skladby i naživo?

Ano, hraji tyto skladby i naživo. Když cestuji například do zahraničí, používám pouze tři nástroje. Ale nedávno jsem odehrál i koncert se všemi šesti nástroji. To je samozřejmě krásné, nicméně je to náročné. Na jednom z nástrojů jsou například koňské žíně, ale nejsou skroucené, jsou pouze natažené jako provázky. A takové struny se velmi těžko ladí. Naladíte je, a vlivem vlhkosti se za dvacet vteřin zase rozladí.