Ilda Simonian: Dávám arménským písním něco ze sebe

Rozhovor s arménskou zpěvačkou Ildou Simonian

Proč jste se rozhodla pro vlastní úpravy arménských lidových písní?

Měla jsem nutkání to udělat. Zpívám od svých šestnácti let. Zpívala jsem v Istanbulu v chrámovém sboru. Později jsem studovala ekonomii a zpívala jsem v dalších třech sborech včetně oficiálního sboru Konstantinopolského patriarchátu. Pak jsem šla na konzervatoř, abych se naučila ještě lépe zpívat, a čím víc jsem se zpěvem zabývala, tím častěji jsem si říkala, že bych měla zpívat arménské písně. Jenže v Istanbulu to bylo složité. Turecký veřejnoprávní rozhlas arménské písně nehraje a nic se tam o nich nedozvíte. Pro Armény žijící v Turecku je tedy velmi obtížné dozvědět se něco o našem kulturním dědictví a historickém odkazu. V Nizozemsku, v Amsterdamu, kde v současné době žiji, mohu najít cokoli. Do Arménie se dostanu velmi snadno, stačí si koupit letenku. V současné době tedy mám možnost arménskou hudbu a kulturu skutečně studovat. Hovořím západním i východním arménským nářečím. Mohu chodit do knihoven, nechat si přeložit, čemu nerozumím. Mohu zpívat a doprovázet se na klavír a nahrávat písně. A mohu k arménským lidovým písním přidat také něco ze sebe.    

Odkud jste písně čerpala?

Arménský skladatel Komitas sesbíral 4000 lidových melodií – vedle arménských také turecké a kurdské. Já jsem z nich vybrala dvanáct a napsala jsem aranžmá pro smyčce, duduk a zpěv. Je to něco nového, protože zatím podobné aranžmá hrál pouze známý Komitas Quartet v Moskvě. Zatímco ten ale používá transkripci Sergeje Aslamazjana, já mám svou vlastní „transkripci Ildy Simonian“. Album jsem vydala v Amsterdamu ve vlastním hudebním vydavatelství. V bookletu jsou všechny texty přeložené do angličtiny a já mohu k písním přidávat své příběhy. Třeba o hoře Ararat a o tom, proč má každá arménská rodina doma obrázek této hory, která symbolizuje naši vlast.   

Můžete nám některé písně z alba představit?

Jako první je na albu píseň Karuna, což znamená Jaro. Líbí se mi její námět i melodie. Je to milostná píseň: „Není sice zima, ale je chladno jako v zimě, protože můj milý je daleko.“ Druhá píseň se jmenuje Dívka se spletenými vlasy. Ta se mi moc líbí, protože má krásnou melodii. Zpívali jsme ji už v Istanbulu ve sboru a já jsem ji chtěla za každou cenu zařadit na album. Třetí píseň se jmenuje Ať fouká vítr. Má takový mystický charakter: „Přijde vítr a rozežene mraky.“

Písně jste nahrála se smyčcovým kvartetem a s dudukem, arménským dechovým nástrojem. V jaké sestavě vystupujete naživo?

V Holandsku vystupuji se smyčcovým kvartetem i s hráčem na duduk. Všechno máme zapsané v notách, kdokoli tedy může tyto písně zahrát. V různých zemích si mohu k sobě zvát různé hudebníky, kteří mě doprovodí. Běžně to tak funguje. Stačí, když máme před koncertem zkoušku. Naše vystoupení je pak opravdu mystický zážitek. Součástí koncertu je i vyprávění o tom, kdo to byl Komitas, protože ne každý jej zná. Hovoříme o písních, o textech a je to opravdu moc pěkný program.    

Máte sice arménské kořeny, ale ke zpěvu v arménštině jste se dostala až relativně pozdě. Co pro vás dnes arménština znamená?

Musím zdůraznit, že existuje rozdíl mezi západní a východní arménštinou. Já zpívám v západní arménštině, která nepoužívá některé hlásky, s nimiž pracuje východní varianta jazyka. UNESCO zařadilo západní arménštinu mezi ohrožené jazyky. Já se cítím velmi šťastná, když zpívám arménsky. Cítím, že písně, které zpívám, jsou moje vlastní písně. Mám pocit, že mohu toto štěstí rozdávat. Zpívám také o ztrátách, o stesku po rodině. Všechno jsou to silné emoce.