Ibantuta: Asijská hudba klade důraz na melodii

Rozhovor s baskickým hudebníkem Ibantutou

Můžete nám představit sebe a svůj hudební projekt The Musical Threads of the Silk Roads?

Jmenuji se Ibantuta, pocházím z Baskicka, a právě tam se nacházejí mé hudební kořeny. Narodil jsem se a vyrůstal v tomto prostředí na pomezí Francie a Španělska. Ve svých 22 nebo 23 letech jsem se přestěhoval na Blízký východ, kde jsem strávil asi šest let učením se na nástroj zvaný oud, tedy arabská loutna. Ponořil jsem se do této hudební tradice, arabské hudby, takzvaného maqámu – byl to pro mě tehdy úplně nový svět. Po této bohaté zkušenosti jsem se rozhodl vykonat roční cestu po takzvané Hedvábné stezce. Z této cesty jsem chtěl vytvořit celý projekt, který by byl výsledkem mého hledání. Téma bylo poměrně jednoduché – propojit loutnu s jejími příbuznými strunnými nástroji. Samozřejmě jsem na začátku vůbec netušil, co mě na konci téhle cesty čeká, ale toto byla základní myšlenka. Začal jsem tedy svou cestu – sbalil jsem loutnu, nahrávací zařízení, videokamery – a procestoval dvanáct zemí. Prošel jsem Barmou, Indií, Střední Asií, všemi tamními -stány, dále Íránem, Kavkazem až po Krétu v Řecku. Smyslem této cesty pro mě bylo setkávat se s hudebníky v jednotlivých zemích. Než jsem vyrazil, nikoho z nich jsem neznal, ale nakonec se mi podařilo spolupracovat s přibližně čtyřiceti muzikanty. Měl jsem tu čest se s nimi setkat a zahrát si jejich tradiční skladby. Snažil jsem se zapojit svou loutnu do jejich hudebního repertoáru.   

Co přesně bylo vaším cílem?

Cílem nebylo vytvořit něco úplně nového, a to z několika důvodů. Jednak jsem měl omezený čas – nemohl jsem s těmi hudebníky trávit dlouhé dny skládáním a nahráváním nové hudby. Navíc den předtím, než jsme se setkali, o mně ještě vůbec nevěděli. Já jsem najednou vstoupil do jejich života. Nemohl jsem si tedy dovolit zabrat jim spoustu času na tvorbu něčeho zcela nového. Můj přístup proto spočíval v tom, že jsem poslouchal jejich hudbu a pracoval s jejich repertoárem. Pro mne jako hudebníka to byla velmi obohacující zkušenost, protože jsem byl vystaven různým hudebním tradicím –hudbě čínské, perské, íránské, indické a dalším. A můj dárek pro ně na oplátku byl, že jsem jim po naší spolupráci poslal hudební video. Natáčeli jsme se v různých prostředích – od parku v Číně, přes břehy Gangy v Indii, hory v Kazachstánu, islámskou školu v Uzbekistánu, až po střechu v Istanbulu. Byly to velmi odlišné prostory. A právě v tom celý ten projekt spočíval – šlo o to, ukázat, jak je hudba hluboce zakořeněná ve svém prostředí.   

Kolik materiálu se vám povedlo pořídit?

Opravdu mě ohromilo množství materiálu, se kterým jsem se vrátil domů do Baskicka. Měl jsem terabyty dat na pevných discích a mým jediným cílem bylo vytvořit z toho filmový dokument. Ale pocházím spíše z hudebního než z filmařského prostředí, a bylo toho na mě prostě příliš, nezvládl bych to celé sám udělat a ještě financovat. Všechno jsem totiž produkoval sám a investoval jsem do toho spoustu času a peněz. Pokud chcete vytvořit dokument, potřebujete podporu dalších lidí. Proto jsem myšlenku dokumentu odsunul stranou a zaměřil se na něco, co umím – produkci hudebních videí. V současnosti na svém kanálu Ibantuta zveřejňuji video obsah z projektu Silk Roads, Hedvábné stezky, kde můžete vidět, poslouchat a sledovat tyto hudební spolupráce. Zároveň jsem k tomu přidal etnomuzikologický přístup prostřednictvím krátkých filmů. Vedle jsem rozhovory s etnomuzikology, výrobci hudebních nástrojů, zástupci hudebních vydavatelství a organizátory tradičních hudebních festivalů. Projektu se účastní také Ross Daly z organizace Labyrinth of Music. Smyslem těchto rozhovorů bylo dodat hudbě a spolupracím určitý kontext. A nakonec je tu čtvrtá část tohoto projektu. První je album, pak hudební videa, třetí jsou krátké filmy, a poslední částí je takzvaný koncert v kině – živé představení, které aktuálně prezentuji ve Francii a Španělsku. Odehrál jsem jich zatím asi dvacet. Koncept je shrnutím všech těchto hudebních setkání. Hraji naživo společně s hudebníky, kteří jsou zobrazeni na obrovské obrazovce za mnou.   

Co je přesně obsahem takových koncertů v kině?

Je to hybridní představení, ve kterém kombinuji obraz, zvuk, vokály a loutnu. Záměrně se snažím upozornit na krásu těchto východních hudebních tradic, ale dělám to velmi kontemplativním způsobem, otevíráním nových dveří. Nesnažím se vysvětlit nebo ukázat vše o perské nebo indické hudbě, protože je to obrovský a nesmírně rozmanitý svět. Smyslem mé show je ale inspirovat diváky, aby se sami ponořili hlouběji. Já jen otevírám dveře, aby mohli tyto hudební tradice objevit, protože ony samy za nimi nepřijdou. Musíte se vydat na cestu, abyste je našli. Dnes, alespoň na západě, je jen málo médií, která dávají těmto hudebním tradicím příležitost, aby byly slyšet. Naštěstí se najdou některá rádia, jako je to vaše, Milane, nebo třeba Rádio_FM ze Slovenska, které jsem teď nedávno také oslovil. Tito lidé se snaží vystavit publikum jinému typu hudby, například takzvané world music, což je velmi široký pojem. Je ale skvělé vidět, že takové iniciativy existují. Má Hudební vlákna Hedvábné stezky jsou jedním z těch skromných kroků, které přinášejí světlo na krásu těchto východních hudebních tradic.   

Prošel jste řadu zemí a nahrával s hráči na velmi rozdílné nástroje. Mají něco společného?

Jedním společným jmenovatelem těchto hudebních tradic je mikrotonalita. Dalším je improvizace, kterou najdeme i v Číně. A samozřejmě dalším spojovacím prvkem jsou strunné drnkací nástroje, na které jsem se soustředil. To je něco, co všechny tyto tradice propojuje, spolu s konceptem modální hudby. Modální hudba se na Západě může zdát jako poněkud nejasný pojem, přestože v posledních desetiletích o něm slyšíme čím dál víc. Není to žádný nový koncept, to rozhodně ne, ale organizace jako Labyrinth of Music jej stále více přibližují širšímu publiku. Společným znakem všech těchto hudeb od Turecka po Indii je horizontální přístup k hudbě. To je rozdíl oproti západní hudbě, kde dominuje vertikální harmonie a akordy. V arabské nebo perské hudbě koncept akordů neexistuje. Na východě sice ztrácíme krásu harmonie, ale získáváme něco jiného – důraz je kladen na melodii, která je nesmírně subtilní. Právě tady se díky mikrotonalitě, ornamentaci a improvizaci objevují nové frekvence a způsoby hry. Jedním z hlavních společných rysů této hudby je tedy snaha maximálně zdůraznit melodii, což je nádherné.